Text kritizuje tradiční pojetí kauzality, které vnímá příčinu jako primární a časově předcházející jev a následek jako jev sekundární. Autor tvrdí, že tato teorie je neudržitelná kvůli vnitřním rozporům, a navrhuje radikální obrácení tohoto vztahu. Podle jeho pohledu je to právě následek, který rozhoduje o tom, co se stane jeho příčinou. Pokud určitá okolnost nevede k následku, nemůže být považována za skutečnou příčinu. Skutečná kauzalita vzniká až v momentě, kdy následek aktivně reaguje na antecedenci, čímž ji zpětně konstituuje jako příčinu či podmínku. Tento proces je úzce spjat s aktivitou subjektu, který si ze svého okolí vybírá podněty, na něž navazuje. Aktivita subjektu tak dokáže měnit význam minulých událostí tím, že jim propůjčuje status příčiny. Dokument tak transformuje kauzalitu z pasivního mechanismu na aktivní výkon subjektu.
Příčina a následek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Příčina a následek
Kauzalita je takový předpokládaný vztah mezi příčinou a následkem, který chápe příčinu jako to první a časově i věcně předcházející, zatímco následek jako to druhé (až druhotné) a časově i věcně pozdější. Po mém soudu je takováto teorie kauzality (příčinnosti) nedržitelná, protože v sobě obsahuje neodstranitelné a nenapravitelné rozpory. Proto je třeba zmíněný vztah obrátit: je to přece naopak následek, který rozhoduje o tom, co se stane (a eventuelně pak stalo) jeho příčinou. Příčina, která nevede k určitému následku, není „skutečnou“ (nýbrž jen chybně předpokládanou) „příčinou“, ale je naopak sama závislá na eventuelním následku, bez jehož „následování“ (přesně aktivního reagování) by se opravdovou příčinou nikdy nemohla stát. Je to teprve následek (efekt), který s antecedence vytváří příčinu. Je to skvělý příklad toho, jak nějaká aktivita může měnit něco právě jsoucího a tím také minulého: je to díky aktivitě následku, že se nějaká danost může změnit v příčinu, možná lépe řečeno: v podmínku. A protože každá aktivita je výkonem nějakého subjektu (nebo nějakých subjektů), je to de facto určitý subjekt, který si „vyselektuje“ z okolí něco, na co naváže jako na „příčinu“, tj. změní něco pouze se vyskytujícího v příčinu.
(Písek, 130502-3.)