Tento text podrobuje kritické reflexi koncepty „bezprostřednosti“ a „danosti“, které tvoří základ anglosaské i kontinentální filosofické tradice. Autor se zaměřuje na proměny těchto pojmů od Bergsonových bezprostředních dat vědomí až po Husserlův přirozený svět (Lebenswelt). Hlavní tezí je zpochybnění předpokladu, že nám může být cokoli dáno zcela bezprostředně, tedy bez našeho vlastního přičinění. Argumentuje, že veškerá zkušenost je nutně zprostředkována naší reaktivitou a aktivitou vědomí, které fenomény aktivně spoluustavuje. Věci jsou nahlíženy jako události, které se nikdy neukazují v úplnosti, nýbrž pouze ve svých aktuálních aspektech. Je to právě naše myšlení, které tyto dílčí úkazy zpracovává a umožňuje nám vztáhnout se k věci jako k celku. Studie tak zdůrazňuje aktivní podíl subjektu na konstituci reality a odmítá představu o čistě pasivním přijímání vnějších dat.
Bezprostřední (danost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Bezprostřední (danost)
Celá anglo-saská myšlenková tradice staví na předpokladu tzv. bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Pod jejím vlivem však docházelo také k některým proměnám kontinentální tradice karteziánského racionalismu. Protože však slovo „zkušenost“ odkazovalo na prostředí příliš ,subjektivní‘, začalo se užívat slova „danost“ na místě oné „zkušenosti“. Nicméně koncept „bezprostřednosti“ zůstával zachován. První větší práce Bergsonova nese podtitul „Essai sur les données immédiates de la conscience“; a s „bezprostředností“ pracuje také Husserl, který chce vycházet s tzv. „přirozeného světa“ (Naturwelt, později Lebenswelt, Patočka překládá „světa našeho života“), který nám je údajně „bezprostředně dán“. Ve „skutečnosti“ nám nic bezprostředně „dáno“ není, tj. tak, že bychom na tom neměli vůbec žádný podíl. Takže všechno, co je nám nějak „dáno“, je už nutně zprostředkováno, a to nejen naší reaktibilitou (široce vzatou), ale především tím, jak „to“ ve svém vědomí resp. svým vědomím (ve svém myšlení resp. svým myšlením) dotváříme a vlastně vůbec spoluustavujeme. Ostatně: oč méně „bezprostřední“ je sama „věc“ (ukazující se skutečnost) než tzv. jev (fenomén)? Každá „pravá věc“ je „pravou událostí“, a ta se děje i ukazuje i bez nás, a to ve svých aktuálně přítomných podobách, tedy nikdy „celá“. Máme-li se k ní svým vědomím (a myšlením) vztáhnout jako k takové, tj. k ní „celé“, musíme ji mínit, myslit jako celou – a to možná jen tak že její „jev“ spoluustavíme, tedy že se jeho ustavení podílíme svými aktivitami. Věci se nám „dávají“ jen tak, že se prezentně ukazují; a my tyto jejich vždy aktuální „úkazy“ (ukázání se) můžeme – a vlastně musíme – nějak vědomím a myšlenkově zpracovat v to, čem,u pak říkám fenomén či jev.
(Písek, 130503-2.)