This text critically examines Jan Patočka's conception of the subject's relationship to its past and future. The author argues that every true event, standing above the primordial or virtual level, must actively relate to its own history and future potential. The text specifically challenges Patočka's assertion that animals lack any real relations beyond currently present reality. The author contends that such a view significantly underestimates the ontological integrity and internal dynamics of an event. A true event is real as a whole, even if it reveals itself only through successive, currently active phases. A central theme is the redefinition of "real relations" not as externally observed metrics or observations, but as internal activities or actions of the subject. Real relations take the form of actions that are possible only as the actions of a specific subject. This approach rejects the reduction of temporal relations to purely mental processes and promotes a view of the event as an active whole that constitutes its own temporal integrity.
Vztah subjektu k bylosti a budosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 5. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Vztah subjektu k bylosti a budosti
Událost (přinejmenším vyšší než primordiální resp. virtuální) musí být schopna se skutečně, tj. aktivně vztáhnout jak ke své vlastní minulosti (bylosti), tak ke své vlastní budoucnosti (budosti). Patočka chybně podceňuje tuto okolnost nejen u všech subjektů-událostí obecně, ale dokonce i v případě všech animálií, tedy živočichů. Říká totiž: »Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje.« (in: Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.) Záleží ovšem také na tom, co Patočka míní „reálním vztahem“; myslí-li vztah „skutečný“, pak nemá pravdu. Každá pravá událost (a nemusí vůbec jít o živou bytost) je skutečná jako celek, i když tento celek se může „ukazovat“ pouze ve svých (vždy právě aktuálních) fázích. A jestliže Patočka dává důraz na aktivitu vztahu k vlastní minulosti, nemůže přece tuto aktivitu chápat jen jako duševní či jen myšlenkovou (tedy tzv. subjektivní). Musíme vzít na vědomí, že skutečné vztahy (nikoli vztahy zvenčí pozorované a eventuelně konstatované, „měřené“) mají podobu akcí, a akce jsou možné jen jako akce určitého subjektu.
(Písek, 130503-3.)