This text explores the ontological nature of the subject as a reality, emphasizing its intrinsic connection to the concept of an event. The subject is not understood as an independently existing entity but is always linked to a process with a beginning, duration, and end. The relationship between the subject and the event is mutually constitutive: the event establishes and maintains its subject, while the subject ensures the unity and wholeness of the event. A fundamental characteristic of the subject is its unique position: although deeply connected to the event's progression, it is not a direct component or element of it. This allows the subject to maintain a necessary distance from the immediate actuality of any single phase, enabling it to relate to the event's other phases simultaneously. Through this role, the subject allows the event to transcend itself via action. While the action moves beyond the event, the subject returns to the current phase to sustain the event's ongoing reality. The text thus clarifies the dynamic, relational essence of subjectivity within a process-oriented philosophical framework.
Subjekt jako skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 5. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Subjekt jako skutečnost
Abychom se mohli pustit do zkoumání povahy „subjektu“ jakožto skutečnosti, musíme alespoň několika „tahy“ naznačit myšlenkový terén, kterého se chceme přidržet a na kterém hodláme pracovat. Subjekt totiž není a nemůže být chápán jako něco samostatně „ex-sistujícího“, ale je vždy spjat s nějakým děním, které má svůj počátek, průběh i konec, tj. s nějakou „událostí“. Subjekt je vždycky subjektem nějaké určité události (ovšem pravé události). Jeho zvláštnost nelze náležitě postihnout, pokud neprozkoumáme jeho místo, ale zejména úlohu a funkci v rámci určité události. Je to vždy událost, která může ustavovat a udržovat nějaký subjekt jakožto „svůj“ subjekt. A je to na druhé straně subjekt, který se může stát subjektem nějaké události jen tím, že se uváže udržovat a obnovovat její sjednocenost v celek. Základním nárokem na účast subjektu v průběhu určitého (konkrétního či konkrescentního) událostného dění je to, že je sice s tímto děním určitým významným způsobem spjat, že však není přímo součástí ani složkou tohoto událostného dění. Subjekt totiž musí být v každém okamžiku, v každé fázi událostného dění „při tom“, když je příslušná fáze právě aktuální, ale musí si zároveň od této momentální aktuality té či oné fáze udržovat jakýsi odstup, díky kterému je schopen zároveň udržovat svůj aktivní vztah k ostatním fázím této události. Žádná z fází subjektu nemůže sama být „fakticky“, „reálně“ při tom, když je aktuální některá z ostatních fází, nýbrž je buď již „minulá“, již „nastalá“, anebo ještě nenastalá, teprve se připravující „nastat“. Naproti tomu subjekt musí být vždycky při tom, ať je aktuální kterákoli z fází pravé události. (Už z toho je patrno, že subjekt není a ani nemůže být žádnou složkou události.) V jedné věci ovšem subjekt přesahuje, „transcenduje“ „svou“ událost, a tím jí zároveň umožní rovněž přesahovat transcendovat, ovšem jinak: tj. jistou svou složkou přejít v akci, jíž resp. v níž událost vlastně jakoby opouští sebe samu. V tomto přesahu události (který by bez subjektu nebyl možný), však subjekt nemůže událost provázet, neboť se musí vracet k právě aktuální fázi události (tedy k další fázi). Subjekt se tedy z onoho přesahu události v akci musí vracet k události samé a nechat výsledek onoho přesahu být jako něco relativně samostatného, co už k události nenáleží.
(Písek, 130520-1a.)