Tato úvaha se zaměřuje na koncept „výběru vlastního dědictví“, který vzešel z dialogu mezi Élisabeth Roudinesco a Jacquesem Derridou v knize „Co přinese zítřek?“. Text reaguje na problematiku ostrakizace myslitelů, kteří se zdánlivě opozdili za svou dobou, a navrhuje plodnější přístup k intelektuální tradici. Autor zdůrazňuje, že pro každého seriózního myslitele je nezbytné kriticky přistupovat k tomu, na co ve svém díle navazuje. Tento proces vyžaduje tři klíčové kroky: hluboké poznání stávajícího dědictví, aktivní přihlášení se k vybraným prvkům jako k vlastním a důsledné odmítnutí povrchního přejímání cizích myšlenek bez hlubšího porozumění. Výběr dědictví tedy není pasivním přijímáním minulosti, ale vědomým činem, který definuje identitu a směřování myšlení. Pouze skrze toto kritické osvojení a vymezení se vůči pouhému nekritickému napodobování cizích vzorů může vzniknout autentická intelektuální kontinuita, která překonává dobové trendy a předsudky.
Navazování na „dědictví“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Navazování na „dědictví“
V rozhovoru s Jacquesem Derridou vzpomíná Élisabeth Roudinesco na jakési ostrakizování těch, kdo se „opozdili“ a v devadesátých letech stále ještě myslí způsobem, jaký „platil“ v letech sedmdesátých. Tento ostrakismus se jí zdá být neplodný, a říká Derridovi, že „k naší epoše je třeba přistupovat docela jiným způsobem, spočívajícím – řečeno vašimi vlastními termíny – v tom, že si ,vybereme své dědictví‘, že nebudeme přijímat všechno, ale ani všechno nesmeteme ze stolu“. Tento počáteční oddílek knížky „Co přinese zítřek?“ je přímo nadepsán jako „Vybrat si své dědictví“. Po mém soudu jde o velice trefné vyjádření nezbytnosti pro každého vážnějšího myslitele: musí si především vybrat z toho, nač bude ve svém myšlení navazovat. Ale musí si to vybrat ze svého dědictví, eventuelně jako své dědictví. To jsou ovšem dva odlišné postupy: především je třeba „své dědictví“ poznat, znát, vědět o něm – jinak není možné si „vybírat“, co vezmeme a co odložíme. A za druhé je zapotřebí si to vybrané učinit dědictvím „svým“přihlásit se k němu, vzít je za své. A za třetí – a to je možná to nejdůležitější – je zapotřebí se vyvarovat prostě jen navazovat na cokoli cizího, co se nám nějak zamlouvá a líbí. Prostě se jen přihlásit jako „dědic“ k něčemu, o čem jsme nejprve neměli ani potuchy a pak jsme to s nadšením spolkli bez kousání. (A vše ostatní „nechat být“.)
(Písek, 130605-1.)