Text se zabývá vztahem mezi filosofií ve velkých a malých společnostech. Zatímco velké národy a civilizace bývají často sebestředné, malé společnosti čelí neustálé výzvě obhájit svou identitu pod vlivem dominantních kultur. Autor zdůrazňuje, že filosofové z menších zemí mají specifickou povinnost pečovat o domácí tradice a kriticky na ně navazovat, místo aby pouze nekriticky přejímali cizí vzory. Tato péče je přirovnávána k ochraně ohrožených druhů v biologii. Cílem není vytváření myšlenkových skanzenů, nýbrž uznání, že významné myšlenky často vznikají mimo hlavní proudy vývoje. Relevantnost myšlenky není určena její četností či většinovým přijetím. Zapomnění těchto unikátních příspěvků by představovalo nenahraditelnou ztrátu pro celosvětové filosofické dědictví. Text obhajuje potřebu věnovat pozornost literaturám menších společenství jakožto zdroji originálních vhledů, které doplňují globální diskurs a zabraňují myšlenkové unifikaci.
Filosofie a „malá“ společnost (a „velké“ společnosti)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Filosofie a „malá“ společnost (a „velké“ společnosti)
Velké společnosti (např. národy, říše, civilizace) se nejčastěji vyznačují nadměrným sebevědomím a někdy sebestředností; naproti tomu malé společnosti jsou vždycky konfrontovány s úsilím o vlastní identitu, protože jsou nezbytně (a také volbou) pod vlivem, přicházejícím z velkých společností. A tak zatímco francouzským filosofům je zapotřebí připomínat třeba filosofii německou, a zatímco německým zase třeba filosofii anglosaskou (a francouzskou atd.), filosofové menších zemí či národů mají vždycky jednu povinnost navíc: hlídat identitu domácích tradic filosofování a cíleně navazovat na domácí předchůdce (samozřejmě také, ba zejména, kriticky, ale vskutku „navazovat“, nejen měřit cizími mírami). Tak jako je v biologii třeba věnovat zvýšenou pozornost druhům nečetným, vystaveným většímu nebezpečí vyhynutí (z jakýchkoli příčin), je dobré se ve filosofii věnovat filosofickým textům a literaturám menších společenství (nejen národních, ale také národních – to ještě vůbec není žádný „nacionalismus“ ani šovinismus). Pochopitelně cílem není budování a udržování nějakých myšlenkových skanzenů ani shromažďování muzeálních „předmětů“; to může mít někdy dobrý smysl v případě ještě historicky nerozvinutých jazyků „polo-přírodních“ národů či spíše kmenů; zde však jde o něco naprosto odlišného. Zkušenost ukazuje, že někdy dochází k objevu nejpozoruhodnějších věcí, které nevznikly ani se nezrodily v hlavních větvích vývoje; a právě to platí zvýšenou měrou o myšlenkách filosoficky relevantních. Někdy máme tendenci za relevantní považovat to, co je hojné, četné, většinové. Ale u myšlenek zrovna tohle neplatí. A pokud potom dojde k tomu, že něco ve skutečnosti významného je zapomenuto a snad dokonce ztraceno, znamená to často nenahraditelnou ztrátu.
(Písek, 130606-2.)