Tato úvaha se zabývá povahou souvislostí a vztahů ve vnějším světě, přičemž rozlišuje mezi jednotlivinami, hromadami a jednotami vyšší úrovně. Autor kriticky analyzuje tvrzení, že „všechno souvisí se vším“, a poukazuje na to, že vnější vztahy nemusí nutně znamenat integraci do vyššího celku. Existují dva základní typy souvislostí: ty, které sjednocují různé prvky do integrovaného celku, a ty, které ponechávají jednotliviny v jejich oddělenosti. Text zdůrazňuje, že svět skutečností je primárně světem mnohosti, kde vedle souvislostí existují i různé formy nesouvislostí. Autor odmítá pojetí světa jako jednoho velkého organismu či sjednoceného celku. Místo toho vnímá vnější svět jako prostor, kde jsou vztahy často pouze vnější a nevedou k vytvoření skutečné, vnitřně integrované jednoty. Tato perspektiva vybízí k opatrnosti při interpretaci globální propojenosti a připomíná důležitost zachování distinkce mezi pouhým spojením a organickou integrací.