Tento text se zabývá pojmem finality (téličnosti), jehož kořeny sahají k Aristotelovi a Platónovi. Autor analyzuje aristotelské pojetí cíle jako specifického druhu příčiny, která působí na procesy směřující k jejich završení. Kriticky však poukazuje na to, že toto klasické chápání trpí ontologickým vytěsněním budoucnosti. Cíl je v tomto rámci vnímán buď jako působící příčina, nebo jako věčný pravzor, což redukuje pohyb na pouhé napodobování minulého. Text argumentuje, že pro skutečné pochopení zacílenosti je nutné vzít vážně dimenzi času a budoucnost jako doménu toho, co ještě není. Namísto pouhé repetice zdůrazňuje autor fenomén emergence nového. Skutečná finalita by neměla být hledána v minulých strukturách, ale v přitažlivosti budoucích možností, které teprve přicházejí. Tato změna perspektivy umožňuje překonat omezení pouhé kauzality a otevřít prostor pro analýzu tvůrčích procesů, které nejsou předem determinovány minulostí.
Finalita (téličnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 8. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Finalita (téličnost)
Myšlenka finality (téličnosti) je původně řecká a byla snad poprvé myšlenkově dost zřetelně formulována Aristotelem, ovšemže žákem Platónovým : „konec“ resp. „cíl“ nějakého „pohybu“ (změny, procesu) je chápán jako zvláštní druh „příčiny“, působící na to, co předchází, totiž na onen pohyb (ke „konci-cíli“ směřující). Takže jde o určitou adaptaci Platónovy myšlenky „ideje“ jako pravzoru, který je vtiskován do „toku“ (plynutí) věcí (přesně: do „beztvarého toku“, viz Timaios). Jde o zvláštní myšlenku „zpětného působení“ do minulosti, přičemž ovšem to, co takto do minulosti působí (totiž onen „konec-cíl“), je čímsi jsoucím jakoby ještě dříve, než ke změně resp. „pohybu“ vůbec mohlo dojít (ergo vlastně něčím ještě „minulejším“). A toto „dříve“ nemohlo být chápáno leč jako minulé (tedy vlastně causa efficiens, tak to ostatně domýšleli pozdější myslitelé) – anebo po Platónově vzoru jako „praminulé“ resp. „věčné“, věčně neměnné. Z Aristotelova učení o „příčinách“ nakonec zůstala jen tzv. kauzalita (jen causa efficiens); nicméně nějaký návrat k finalitě v jeho pojetí, byť i po nezbytných úpravách, by neměl smysl, protože to by nejen neřešilo žádný problém kauzality (a těch je dost), nýbrž ještě by přidalo několik dalších. Vše souvisí s naprostým podceněním a takřka vytěsněním myšlenky resp. problému času a časovosti, a konkrétně s neschopností vzít vážně budoucnost jako doménu toho, co „ještě není“ (eventuelně nejsoucího vůbec). Aristotelés vzal vážně fenomén zacílenosti (zaměřenosti, spění k něčemu), ale nepodrobil náležité analýze (a průzkumu) otázku směřování tentativního, v němž pouhé napodobování či opakování má pouze pomocnou, instrumentální povahu, zatímco možnost odchylek a zdánlivých nepřesností je terénem emergence nového. Přitažlivost napodobování je nepochybná, ale nepředstavuje rozhodující sílu či tendenci; přitažlivost nového, tj. ještě nejsoucího, ale z budoucnosti teprve přicházejícího je sice méně nápadná, ale neméně nepochybná – jenom je zapotřebí jí věnovat náležitou pozornost (hlavně ji předem dogmaticky nevylučovat, neškrtat jako jen zdánlivou).
(Písek, 130826-1.