Text se zabývá problematikou přítomnosti Pravdy (Boha) v dějinách, přičemž Pravdu definuje jako ryzí nepředmětnost. Tato Pravda není v dějinách přítomna staticky, nýbrž se neustále zpřítomňuje formou nepředmětné výzvy. Člověk není schopen Pravdu přímo ovládat či svévolně zpřítomňovat, ale může se stát jejím prostředníkem či nástrojem v procesu jejího uplatňování ve skutečnosti. Výsledky tohoto procesu jsou však vždy poznamenány lidským podílem, a proto jsou nutně dočasné a neúplné. Autor zdůrazňuje, že žádná myšlenka, formulace ani historická skutečnost nesmí být s absolutní Pravdou ztotožňována. To, co v dějinách nacházíme, jsou pouze stopy po jejím přicházení do konkrétních situací skrze lidské angažované nasazení. Pravda tedy není v dějinách obsažena jako hotový fakt, ale projevuje se skrze interpretačně uchopitelné stopy svých příchodů, které odrážejí spolupráci mezi nepředmětnou výzvou a lidským subjektem. Tato perspektiva vyžaduje neustálou kritickou reflexi a otevřenost vůči budoucím aktualizacím Pravdy.