Text se zabývá problematikou přítomnosti Pravdy (Boha) v dějinách, přičemž Pravdu definuje jako ryzí nepředmětnost. Tato Pravda není v dějinách přítomna staticky, nýbrž se neustále zpřítomňuje formou nepředmětné výzvy. Člověk není schopen Pravdu přímo ovládat či svévolně zpřítomňovat, ale může se stát jejím prostředníkem či nástrojem v procesu jejího uplatňování ve skutečnosti. Výsledky tohoto procesu jsou však vždy poznamenány lidským podílem, a proto jsou nutně dočasné a neúplné. Autor zdůrazňuje, že žádná myšlenka, formulace ani historická skutečnost nesmí být s absolutní Pravdou ztotožňována. To, co v dějinách nacházíme, jsou pouze stopy po jejím přicházení do konkrétních situací skrze lidské angažované nasazení. Pravda tedy není v dějinách obsažena jako hotový fakt, ale projevuje se skrze interpretačně uchopitelné stopy svých příchodů, které odrážejí spolupráci mezi nepředmětnou výzvou a lidským subjektem. Tato perspektiva vyžaduje neustálou kritickou reflexi a otevřenost vůči budoucím aktualizacím Pravdy.
Přítomnost Pravdy (Boha) v dějinách
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 9. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Přítomnost Pravdy (Boha) v dějinách
Pravda jakožto ryzí nepředmětnost je v dějinách (ostatně jako ve skutečnosti vůbec) „přítomna“ pouze ve svém zpřítomňování, tj. jako přicházející jakožto výzva (nepředmětná): nejsme to my, kdo ji můžeme zpřítomňovat, ale můžeme se stát prostředníky (nástroji, průchozími subjekty, služebníky apod.) jejího uplatňování ve skutečnosti. To, co je pak výsledkem jejího uplatnění (s naší pomocí a naším prostřednictvím), je vždy nutně námi poznamenáno, takže to nikdy není plná uskutečněná pravda, ale může takto být uskutečněna (myšlena a formulována) někdy lépe a jindy hůře (a proto vždycky jen dočasně). Nic uskutečněného, a tedy ani nic myšleného a formulovaného (vysloveného) nemůže a nesmí být ztotožňováno s vlastní ryze nepředmětnou Pravdou, ale představuje tu lepší a jindy horší „stopu“ po ní a po jejím příchodu (po jejích příchodech) či lépe: po jejím adresném aktuálním přicházení do určité situace– a v tom smysl tedy i stopu v dějinách (pokud jde o uskutečňování naším myšlenkovým a pak i praktickým, spolu-pracujícím a pro Pravdu angažovaným nasazením). Takže závěrem: Pravda nikdy není v dějinách „obsažena“ jako uskutečněná, ale její příchody po sobě mohou (ovšem poznamenány tím či oním „subjektem“) zanechávat stopy, které lze interpretovat (třeba i po delší době).
(Písek, 130901-1.)