Tato studie zkoumá hluboké filosofické a teologické důsledky biblického zákazu vyslovování Božího jména (JHWH), který autor interpretuje jako zásadní radikalizaci zákazu jakéhokoli zpodobňování. Autor se táže, zda toto omezení přesahuje rovinu mluveného slova a vztahuje se i na samotné myšlení, které lze chápat jako formu tiché mluvy. Pojmenování totiž není pouze nahodilým označením, ale je pevně spjato s významem a nárokem na ontologickou pravdivost. Pokud je však zakázáno „pravé jméno“ vyslovit, vyvstává otázka, zda je vůbec dovoleno jej pomyslet, aniž bychom se dopustili rouhání. Text naznačuje, že snaha vyhnout se vytváření pouhých model a pseudo-bohů vede k nezbytnosti přehodnotit užívání samotné kategorie „Bůh“ i osobních zájmen. Tento myšlenkový směr, čerpající z tradic negativní teologie, směřuje k paradoxnímu pojmu „Bůh-nebůh“. Autor se zamýšlí nad hranicemi lidského vědomí a jazyka při setkání s absolutnem, které nelze ani pojmenovat, ani vzývat tradičními způsoby, a zkoumá, kam až nás může dovést důsledné uplatnění tohoto náročného nároku na čistotu myšlení.
„Bůh-nebůh“ a myšlení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 9. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
„Bůh-nebůh“ a myšlení
Vědomí, že „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ nesmí být jmenován, je nepochybně velkou radikalizací zákazu jakéhokoli jeho zpodobňování, ale radikalizací zcela nové kvality (a také úrovně), pokud tomu můžeme (a máme) správně rozumět. Bylo by nejspíš vážnou chybou, kdyby byl zákaz vyslovování „jména“ JHWH redukován na pouhé „vyslovování“ (s poukazem na to, že jméno kdysi mělo magický účin, neboť přivolávalo nepřítomného do přítomnosti). Zpodobování (sochou, obrazem apod.) je totiž charakterizováno jako vytváření či výroba model; ale jak se to má s pojmenováním? Takové pojmenování není pouze kontingentním „označením“, nýbrž je spojeno se slovem a tedy i jeho významem. Po vnější stránce se slovo nemusí podobat tomu, co označuje (pojmenovává), ale svým významem může (a musí) být jen platné nebo neplatné. Co je však mírou platnosti významu slova (a tedy také pojmenování)? Odkud bere myšlení (a už vědomí) svou jistotu, že míní právě to, co nejen mínit chce, ale co vskutku mínit má? Kde je míra či spíše měřítko, kritérium toho, že se pojmenování něčeho kryje opravdu s tím, co je pojmenováváno, tj. že význam slova, užitého pro pojmenování, je pravý, správný, že „odpovídá“? A nyní ten zásadní krok: je-li zakázáno vyslovit „pravé jméno“, je vůbec dovoleno to jméno třeba jen pomyslit? Není myšlení jen tichou mluvou, není myšlenka tichým výrokem? Není třeba zákazu vyslovování jména JHWH vlastně zákazem, týkajícím se samotného „JHWH“, tedy „Boha-neboha“? Vždyť jak je možno nedávat pouhé modly, pouhé pseudo-bohy před toho „pravého Boha“, kterého však nelze ani pojmenovat (a vzývatz), ani „mít před“ sebou? Není jen důsledné, když toho „pravého Boha“ vlastně za „boha“ vůbec nebudeme považovat? Není to rouhání? jak řekl moderátor Franz Kreuzer s rozhovoru s Lorenzem a Popperem (7663, Budoucnost je otevřená, Praha 1997, str. 17), že „nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat“, že už je to dokonce rouhání, „mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON“ (a nejen odkaz na Buberovo „já-ty“, což zůstává jen na půl cestě). Co to vlastně znamená? Kam by nás to vedlo a dovedlo? Není to jen důsledné dovedení některých prvků „negativní theologie“ do těch nejzávažnějších důsledků?
(Písek, 130904-5.)