Tento text se zabývá filosofickým pojetím prognostiky a odhadování budoucího vývoje v kontextu lidského jednání. Autor rozlišuje mezi pozorovatelnými setrvačnostmi předmětného charakteru a nepředmětnou stránkou lidské existence, která má vlastní specifickou hybnost a vývoj směřující k uskutečňování neboli konkrescentnosti. Skutečná prognostika nespočívá pouze v extrapolaci stávajících trendů, ale vyžaduje hluboké porozumění smyslu nepředmětných výzev. Schopnost vnímat tento tlak a připravenost k aktivnímu zpředmětňování je klíčová pro odhadování následků lidského počínání, včetně situací, kdy nedostatek takové připravenosti ponechává prostor pouze pro působení mechanické setrvačnosti. Text kritizuje tradiční metafyzický esencialismus za to, že proces uskutečňování zjednodušuje na bodový přechod od nebytí k bytí a neprávem jej znehybňuje. Prognostika by se proto měla vyvarovat vytváření pseudo-konkrétních obrazů výsledných stavů, k nimž procesy směřují, neboť skutečný vývoj je dynamickým procesem přecházení, nikoliv statickým cílem.
Prognostika a odhady
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Prognostika a odhady
Tak jako můžeme pozorovat a poznávat setrvačnosti předmětného charakteru a na základě jejich poznávání odhadovat jejich další průběh, můžeme za předpokladu jisté vnímavosti pozorovat a chápat „smysl“ nepředmětné stránky lidského chování a jednání a s jistou důvodností očekávat následky a důsledky, ke kterým to nejspíš povede. Neboť i svět nepředmětnosti má svou „hybnost“, svou proměnlivost, ba i svůj „vývoj“ – je to „vývoj zpředmětňování“ resp. uskutečňování, přechodu (přecházení) do „konkrescentnosti“. Pochopíme-li „smysl“ určitého nepředmětného „tlaku“ oněch přicházejících „výzev“, jsme s to alespoň v něčem, po nějaké stránce či v nějaké linii odhadovat nejen to, kam ona „hybnost“ nepředmětnosti vede, ale také to, kam vede nedostatek připravenosti k aktivnímu zpředmětňování (uskutečňování), a dokonce i to, kam vede naprostý nedostatek, absence takové připravenosti a ponechání setrvačností, aby působily jen svou vahou, svým setrváváním. A v tom smyslu je prognostika víc než jenom práce s protahováním trendů a tendencí do ještě nejsoucí budoucnosti. Zvláště však jde o to, že fáze „uskutečňování“ není zdaleka bodová, nemůže být chápána jako jednoduchý přechod od „ne-jsoucího“ ve „jsoucí“: a právě v tom spočívala (a – žel, dosud spočívá) základní chyba „esencialismu“ (resp. vůbec „metafyziky“), který ji „znehybňuje a dokonce považuje za „vládnoucí“ celému – konkrescentnímu – „jsoucnu“. Takže prognostika chybuje, pokud si vytváří pseudo-konkrétní obrazy nějakých výsledných „stavů“, k nimž ten či onen proces směřuje.
(Písek, 131011-1.)