This text critically examines Kant's concept of the "thing-in-itself," which the author deems internally contradictory and practically unusable. Kant's assertion that the thing-in-itself is unknowable because the act of knowing would necessarily transform it into a "thing-for-us" is identified as a truism that undermines the very nature and purpose of the cognitive process. The author argues against this view, stating that the unknown is fundamentally knowable, although such knowledge is achieved through a gradual and long-term process of overcoming ignorance that may span generations. The distinction between the thing-in-itself and the thing-for-us remains legitimate, not due to an inherent unknowability, but because of the multitude of aspects an object possesses, some of which may be deemed irrelevant or dispensable in a given context. Ultimately, the text concludes that knowledge of the "thing-in-itself" is indeed possible and can be truthful, even though it always remains relative and partial.
„Věc o sobě“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 1. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
„Věc o sobě“
Byl to jako první asi Kant, kdo formuloval naprosto rigidně myšlenku, že „věc o sobě“ je pro nás nepoznatelná, protože jakékoli její poznání by z ní nutně učinilo „věc pro nás“. Vlastně jde o truismus, ale nebylo to tak míněno. Nevysloveným předpokladem (možná vedlejším předpokladem) by v takovém případě bylo, že poznání nepoznaného vůbec není možné, protože by se tím nepoznané neponechalo tím, čím jest, ale změnilo by se (totiž právě v poznané). V tom spočívá ten truismus: poznání mění to, čeho je poznáním a co dosud nebylo poznáno. Celý problém je tak postaven na hlavu: k čemu by bylo poznání, pokud by se omezovalo jen na poznané, tj. na to, co již bylo poznáno? A jak vůbec mohlo být poznáno, tj. jak se mohlo stát poznaným? – Takže toto pojetí je prostě nemožné, vnitřně vadné, rozporné – a zejména nepoužitelné. Proti tomu musíme trvat na tom, že (ještě) nepoznané lze zásadně poznávat, i když to poznávání je postupným překonáváním nepoznanosti (a to někdy dosti dlouhodobým a život nejen jednotlivého člověka přesahujícím). Proto je možno legitimně mluvit o rozdílu mezi „věcí o sobě“ a „věcí pro nás“, protože věc o sobě může mít mnoho stránek nebo aspektů i tehdy když byla velice dobře poznána. Není tomu tak ovšem proto, že by na ní nebo v ní bylo něco nepoznatelného, nýbrž že poznání některých jejích stránek nebo aspektů je v tom či onom ohledu nedůležité nebo postradatelné. Lze tedy mít za to, že každá „věc o sobě“ může být poznávána a že toto její poznávání může být relativně správné a dokonce i pravdivé (o správnosti budeme mluvit tam, kde jde o vymezení kontextu, o pravdivosti tam, kde jde o vztah k tomu, co je v dané situaci „tím pravým“). Výsledkem tedy může být závěr, že poznání je možné a že je nebo může být vskutku poznáním „věci o sobě“, i když je takové poznání vždycky jen relativní a částečné.
(Písek, 120129-1.)