This text reflects on a seminar organized by the Evangelical Academy in the Rhineland concerning the question of whether the world's suffering is willed by God. The author examines biblical depictions of injustice and violence in both the Old and New Testaments while critically addressing the concept of theodicy. From a biological perspective, sensitivity to pain is presented as a necessary evolutionary trait that enables survival and inspires the development of skills to avoid suffering. While suffering may gain deeper meaning on a spiritual or psychological level, the author expresses skepticism toward traditional theodicy. He argues that attempting to justify God's actions or permissions is inappropriate, as it often deflects from human responsibility and guilt. Rather than questioning why a higher power allowed specific horrors to occur, the focus should remain on the human role in allowing injustice. Ultimately, the text questions the underlying motivations of such theological inquiries, suggesting that they may be more flawed than simply accepting suffering as a natural fact of existence or fate.
Theodicea – co s ní?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 1. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Theodicea – co s ní?
Evangelická akademie v Porýní pořádá setkání na téma „Ist das Leiden der Welt von Gott gewollt?“ Jako první je zvoleno téma: „Unrecht, Gewalt und Leid in der Bibel“, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. A pak otázka: Jak to může Bůh dopouštět? A tak dále. A nechybí otázka, jak se s otázkami toho typu setkáváme „ve vlastním životě, ve společnosti, ve světě“, eventuelně „v církevních diskusích“. – Myslím, že to není špatný nápad, pokud se to zase nespláchne do dávno už připravených „stok“, tj. pokud se to jen „nekanalizuje“. Vnímavost vůči okolí a okolnostem (tzv. reaktibilita) musela a musí nutně zahrnovat i schopnost trpět bolestí při zranění, nemoci a eventuelně umírání (pokud jde o to poslední, představují endorfiny pozoruhodný kontra-efekt, zasluhující pozornost). Význam resp. smysl bolesti a utrpení je nepochybně v tom, že umožňuje, vyvolává a dokonce inspiruje nejen pokusy, ale přímo dovednosti, jak se bolesti a utrpení co možná vyhnout. Teprve na určité (dost vysoké) úrovni, tj. když jde o bolesti a utrpení především niterné, duševní a spirituální, může se bolesti a utrpení dostávat ještě dalšího významu a smyslu. Řekl bych, že se to může stát dobrým a smysluplným tématem i pro filosofii (a nepochybně i pro theologii), ale teodicea pro mne představovala vždy něco nepatřičného, od čeho jsem se – a vůbec od ní – odvracel. Kdo je člověk, aby vymýšlel, jak omluvit nebo dokonce ospravedlnit to, co se děje nebo co se stalo, aniž by v první řadě hledal svůj podíl na tom, co se nemělo stát, tj. aby nejprve myslel na svou vlastní vinu a na vinu druhých lidí? Není něco zcela nepatřičného na tom, když se o všelijakých hrůzách a neštěstích i výsledcích zlovůle uvažuje jako o čímsi „dopuštění“, kterému by se vlastně nějakým zásahem „shůry“ bývalo bylo mohlo zabránit? Není to ještě vadnější než přijímat to všechno jako pouhý „fakt“, pouhý „běh věcí“, nebo dokonce „osud“? Co je vlastně v pozadí takových snah a vlastně už i tázání tohoto druhu?
(Písek, 120130-1.)