Tato úvaha analyzuje hluboce zakořeněné, avšak často nereflektované přesvědčení, že předmětem poznání může být výhradně to, co 'jest', tedy jsoucí. Autor sleduje tento předpoklad od jeho předfilosofických kořenů a ukazuje, jak se přirozeně promítá do našeho chápání přítomnosti i minulosti. Jádrem textu je však kritické zpochybnění jasnosti samotného pojmu 'jsoucí' a s ním souvisejících termínů, jako jsou 'jsoucno' či 'jsoucnost'. Autor upozorňuje, že naše vnímání reality je založeno na ontologických kategoriích, jejichž význam často pokládáme za samozřejmý, ačkoliv zůstávají hlubinně neujasněné. Zmínka o meontologii v závěru naznačuje směr k bádání o nebytí a o tom, co stojí mimo tradiční hranice jsoucnosti. Text tak vybízí k hlubšímu filosofickému zkoumání vztahu mezi ontologií a epistemologií, přičemž kriticky hodnotí limity našeho poznávacího procesu. Cílem je poukázat na ontologickou neurčitost, která provází lidskou snahu o pochopení světa a definování samotné povahy reality, kterou se snažíme rozumově uchopit.