Tato úvaha se zaměřuje na fenomén chyby a chybování v rámci filosofického myšlení. Autor pojímá filosofii jako experimentální disciplínu, která ke svému postupu nezbytně využívá metodu pokusu a omylu. Na rozdíl od běžného chápání chyby jako nežádoucího prvku argumentace zde omyl vystupuje jako legitimní nástroj, pokud je využíván promyšleně a systematicky. Text rozlišuje mezi triviálními omyly, které je třeba eliminovat, a hlubokými, principiálními omyly, které mohou zůstat skryty po dlouhou dobu nebo naopak přetrvávat navzdory svému odhalení. Zvláštní pozornost je věnována tzv. „šťastným omylům“, které otevírají nové cesty poznání, jež by jinak zůstaly nepřístupné. Filosofie tak není vnímána jako bezchybná dedukce, ale jako živý proces, v němž uvědomělá práce s chybou tvoří podstatu metodologického postupu a umožňuje hlubší nahlédnutí do povahy skutečnosti. Práce s omylem je pro pravou filosofii konstitutivní, nikoli pouze nahodilá.
Chyby a chybování ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 5. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Chyby a chybování ve filosofii
Filosofie (tj. skutečná, pravá filosofie) je experimentální disciplína; a to znamená, že tu a tam musí pracovat formou „zkoušky a omylu“. Ale i to je ještě málo: filosofie nemá omyly v opovržení, a také se jim – alespoň v určitých případech – ani nesnaží vyhnout. Filosofie nepřestává být filosofií, ani když pracuje s omylem – ovšem jen pod podmínkou, že ta práce s omylem je promyšlená, systematická, nikoli nahodilá ani jen příležitostná. To ovšem znamená, že některé omyly mohou být předem vyloučeny, zejména pokud jsou triviální. Nicméně i zde zůstává jeden vážný problém: to, co se zdá být na první pohled samozřejmé (a nedbat toho že znamená právě triviální chybu), může být založeno na jakémsi velkém, dlouhodobé, takřka principiálním omylu. Metoda založená na cestě „zkouškou a omylem“ totiž není nijak garantovaně bezchybná; některé omyly se mohou prokázat jako omyly teprve po dlouhé době, neboť se ve zjednodušujících (či zjednodušených) situacích dlouho nevyjevují na plném světle. A na druhé straně se mohou některé omyly vyjevit jako omyly velmi brzo, dokonce hned na začátku, a přesto zůstávají v jakési pozoruhodné formě „platnosti“ tak živé, jako tomu bylo již od toho počátku. A konečně jsou také tzv. „šťastné omyly“, neboť bez nich by zůstaly některé cesty nejen uzavřeny, ale zcela nepoznány.
(Písek, 120502-1.)