This text addresses the fundamental problem of determinism, specifically the question of how one entity can causally determine or influence another. The author distinguishes between mere inertia, which must be explained as a mediated type of activity, and the direct action of the past upon the future, which he characterizes as logically untenable and absurd. The core of the argument lies in a re-evaluation of the concept of temporality. 'Temporalization' is presented as an active performance striving toward the future, rather than a passive submission to the flow of time. The author asserts that anything truly 'new' cannot have its source or origin in the past, but is instead realized through the actualization of future possibilities. The central conclusion is that determination is not a one-sided pressure from past events, but is essentially dependent on the capacity to respond, or 'reactibility.' The text thus rejects linear causality in favor of a dynamic model emphasizing local conditions and the active process of temporalization.
Determinace
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 5. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Determinace
Základní problémem tzv. determinismu je vyjasnění toho, jak může něco, např. „A“, určit, determinovat, kauzálně ovlivnit atd. něco jiného, tedy naoř. „B“. Lze to také formulovat jinak: jak se nějaká podmínka může stát příčinou (nebo jak může být pojata jako příčina) něčeho jiného. Problémem tedy není pouhá setrvačnost (tedy jak může „A“ zůstat nějaký kratší nebo delší čas beze změny (nebo téměř beze změny), jak může přetrvávat (když se všechno stále mění). Setrvačnost nepochybně funguje (i když i tu je třeba objasnit resp. vysvětlit jako zprostředkovanou určitým typem aktivit), ale „působení“ z minulosti do budoucnosti (zejména přímé působení – přes přítomnost jistě, ale přes „čí“ přítomnost?) je nejen neprůhledné, ale vysloveně absurdní. Chyba je především v nesprávném chápání časovosti a časování. Samo „časování“ je třeba chápat jako aktivitu, „prodírající“ se proti tzv. „toku času“, přičemž ovšem máme na mysli onen „obecný čas“, který je vždy vázán na lokální podmínky (tj. není možno o něm uvažovat jako o společném a totožném pro celý Vesmír). Naproti tomu „časování“ je výkon, je to spění směrem do budoucna (zejména do budosti resp. provádění, uskutečňování „nového“ a tím realizace oné budosti). A žádné opravdu „nové“ nemůže mít svůj zdroj či původ v čemkoli minulém. Determinace je tedy svou podstatou závislá na reagování, tedy reaktibilitě.
(Písek, 120507-3.)