Tento text podrobuje kritice tradiční pojetí času jakožto primární a nezávislé entity. Autor argumentuje, že „bylost“ a „budost“ nejsou pouhými složkami obecného času, nýbrž primárními charakteristikami svébytných událostí. Obecný čas je v tomto pojetí chápán jako sekundární „chronotop“ či pole, které je vytvářeno a udržováno množstvím interagujících událostí-subjektů. Pokud by jednotlivé události aktivně nezachycovaly svou vlastní „bylost“, nemohla by existovat ani žádná „obecná minulost“. Stejně tak trvání není důsledkem mechanické setrvačnosti, ale výsledkem reaktibility subjektů na různých úrovních. Skutečnost tedy musí zahrnovat jak to, co již proběhlo, tak to, co se k uskutečnění teprve připravuje. Bez uznání ontologické reálnosti událostní „bylosti“ a „budosti“ by nebylo možné zdůvodnit existenci časového prostředí jako takového. Úvaha tak nabízí alternativu k newtonovskému vnímání časovosti skrze prizma událostní ontologie, v níž je čas produktem aktivity subjektů.
Bylost a budost / Budost a bylost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 5. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Bylost a budost / Budost a bylost
Tradiční myšlenková tendence chápe „bylost“ a „budost“ nějaké události jako jistou část či složku „času“ (tj. obecného „času“). Ve skutečnosti je „obecný čas“ čímsi sekundárním, jakýmsi „chronotopem“ resp. obrovským množstvím „chronotopů“, které v sebe navzájem přecházejí, prolínají se, ale někdy (a pouze některé) si jsou zcela vzdálené a cizí. „Minulost“ ve smyslu „obecného času“ je naprosto závislá na obrovském množství událostí nejrůznějšího typu, zejména ovšem na jejich „bylostech“: co si množství událostí-subjektů nezachytí a nepodrží jako svou vlastní minulost, tj. bylost, tomu se v „minulosti“ (jako „obecné minulosti“) nedostane žádného místa a dokonce žádné „skutečnosti“. Ovšemže to vůbec neznamená ani relativizaci (a už vůbec ne subjektivizaci) „obecného času“; ten je „skutečností“, i když skutečností nesamostatnou, nesvébytnou, neschopnou obstát nějakou svou vlastní „setrvačností“: „obecný čas“ je prostě jen prostředím („polem“), které „kolem“ sebe vytvářejí svébytné (pravé) události. Jakékoli „trvání“ (tj. jakákoli relativní a dočasná setrvalost, „neměnnost“) je vždy prostředkováno reaktibilitou mnoha nejrozmanitějších subjektů (různých úrovní); Newtonovo pojetí setrvávání čehokoli v klidu nebo v rovnoměrném a stejnosměrném pohybu je konstrukcí, výmyslem a vposledu iluzí (někdy se hodně přibližující „realitě“). „Trvá“ resp. „přetrvává“ pouze a výhradně to, co je aktivně zachováváno prostřednictvím reakcí mnoha subjektů, nicméně to, že jde o reaktibilitu subjektů, vůbec neznamená, že to, co je takto zachováváno, je čímsi jen zdánlivým. A aby bylo možno tuto skutečnost řádně pojmout, je třeba za „skutečné“ považovat jak to, co z každé události již proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, ale proběhnout se připravuje (což je ovšem „skutečnost“ v něčem jiná než ona již „bylá“). Kdyby totiž nemohla být „bylost“ ani „budost“ každé z událostí pojata jako (v nějakém smyslu) skutečná, nemohlo by jako „skutečné“ být pojato ani ono prostředí (či „pole“), které je dějícími se událostmi společně vytvářeno.
(Písek, 120508-1.)