Tento text se zabývá kritickou analýzou pojmu „pravověří“ (orthé doxa) a jeho vztahem k autentickému chápání víry v křesťanském kontextu. Autor argumentuje, že interpretace víry jako pouhého názoru, mínění nebo teoretického poznání je zásadním nepochopením Ježíšova původního poselství. Prostřednictvím odkazu na biblickou exegezi, zejména na práci Gerharda Ebelinga a zkoumání pramene Q, text ukazuje, že Ježíšovo pojetí víry mělo mnohem blíže k praktickému jednání a životnímu postoji než k dogmatické správnosti. Víra v tomto smyslu nepředstavuje intelektuální souhlas s určitými pravdami (doxa či epistémé), nýbrž primární vůli konat „to pravé“. Autor rovněž upozorňuje na lingvistickou problematičnost převodu aramejských konceptů do řecké terminologie (pistis, alétheia), což vedlo k posunu významu od dynamického životního směřování k statickému držení názorů. Cílem úvahy je rehabilitovat víru jako existenciální orientaci člověka v jeho každodenní praxi.