This text explores the ontological nature of the past, present, and memory within the framework of process philosophy. The author highlights the asymmetry between the past, which can never regain actuality, and the future, which remains a realm of potentiality. While the future is met with anticipation or fear, the past is preserved through memory and physical relics. The paper defines the present not as a static point but as a duration—a continuous happening that leaves behind traces integrated into subsequent events. A crucial distinction is made between material components, such as organs or atoms, which maintain relative independence, and memory, which utilizes internal constructs and models. These mental models are entirely dependent on the internal arrangement and functioning of the event as a whole. Consequently, the author posits the necessity of an inner world where such models and programs are stored and integrated, following structures distinct from external reality. Ultimately, memory serves as a vital mechanism for maintaining continuity and integrating complex temporal events.
Minulé a paměť
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 6. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Minulé a paměť
Minulé se již nikdy nestane aktuálně jsoucím, zatímco budoucí (přinejmenším některé) se aktuálním jsoucím za určitých podmínek může stát. Naproti této zřejmé nevýhodě „minulého“ si to, co už pominulo, můžeme pamatovat. To, co se ještě nestalo, si pamatovat nemůžeme, ale můžeme si to představovat, můžeme v to doufat, můžeme se toho nadít, ovšem také se toho můžeme obávat a dokonce děsit. Pamatování toho, k čemu už došlo, je významné mimo jiné proto, že k něčemu podobnému může dojít znovu, někdy příště. Paměť je ovšem jen velmi zvláštním případem toho, že každá aktuální přítomnost (což není bod, ale kus událostného dění, tzv. právě aktuální jsoucnost, která nějaký čas „trvá“, což ovšem vyžaduje podrobnější analýzu tohoto trvání, které nemůžeme považovat za neměnnost, nýbrž právě naopak za dění a tudíž i změnu) po sobě zanechává nejen „stopy“, ale skutečné (a někdy rozsáhlé) relikty, pozůstatky, které si z velké části postupně po sobě předávají a přebírají jednotlivé „jsoucnosti“ v podobě určitých v průběhu události relativně „trvalých“ (nebo aspoň výrazně trvalejších) složek či součástí, které byly (a pak nadále jsou) nějak vintegrovány do události jako celku. Obojí je ovšem třeba náležitě odlišit: zatímco takové složky (v případě organismů např. orgány, pletiva a vaziva, druhy buněk, makromolekuly, molekuly, atomy, ale také funkce, akční systémy, atd.) si udržují relativní samostatnost i ve svém „trvání“, a to navzdory nutným změnám, bez nichž by nebylo možné je integrovat v celek, tzv. paměť pracuje s „vlastními“ konstrukty, jakýmisi modely, plány či projekty, které jakoukoli takovou byť jen relativní samostatnost postrádají, neboť jsou naprosto závislé na fungování události jeho celku a zejména na vnitřním uspořádání (= uspořádání její vnitřní stránky, ale dějící se stránky) interovaného (a integrujícího se) komplexu události jako celku časového dění. (To je ostatně důvodem, proč je třeba předpokládat jakýsi „vnitřní“ svět, kam jsou takové modely při programy ukládány a spolu zapojovány do souvislostí, značně odlišných od souvislostí vnějšího charakteru.)
(Písek, 120605-2.)