Tento text se zabývá ontologickým pojetím události jako celku, přičemž klade důraz na inherentní rozdíl mezi jejím „vnitřkem“ a „vnějškem“. Autor tvrdí, že tento rozdíl není stanoven pozorovatelem, ale vyplývá z povahy události samotné. Klíčovým faktorem je časovost: vnitřní časovost je primární a orientovaná na budoucnost (iniciativní), zatímco vnější stránka je setrvačným reliktem minulosti. Vnitřek události tvoří nedělitelný celek, v němž neexistují pevné vnitřní hranice, zatímco vztah k vnějšku vyžaduje překonávání mezí. Text zdůrazňuje nezbytnost zkoumání procesů zvnějšnění a zniternění, které jsou zásadní pro pochopení lidské aktivity a jednání. V tomto kontextu se autor kriticky vymezuje vůči Hegelovu pojetí a navrhuje nové myšlenkové modelování těchto přechodů. Studium těchto asymetrických směrů je klíčem k rekonstrukci události v její úplnosti, neboť vnější pozůstatky samy o sobě k plnému pochopení skutečného dění nepostačují.
Událost jako celek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 6. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Událost jako celek
Rozdíl mezí tím, co je „uvnitř“ a co je naopak „venku“, nemůže záviset na pozorovateli, který stanoví hranici mezi vnitřním a vnějším, ale musí být inherentní vlastností události samé. Proto nelze „předpokládat“, že to, co je „uvnitř“, je nebo může být „totéž“ resp. ve všech směrech stejné jako to, co je „vně“. Za druhé: nelze rozdíl mezi „uvnitř“ a „vně“ redukovat na vztah prostorový, o kterém je rozhodnuto stanovením hranice (jak tomu je třeba u trojúhelníka), ale je třeba stále počítat s časovostí, a to především s odlišným „časováním“ vnitřního proti vnějšímu (vnitřní časovost je základní, vnější časovost je odvozená a redukovaná, tj. nelze vycházet z té redukované). „Vnitřní“ je iniciativní, „vnější“ je konzervující, setrvačné; vnitřní je „živeno“ z budoucnosti, vnější zůstává jako relikt (pozůstatek) po tom, co se událo, co „se stalo“. (To znamená, že to, co se stalo, nelze identifikovat s tímto reliktem; relikt je třeba interpretovat tak, aby se mohlo rekonstruovat to, co se vskutku a v úplnosti stalo.) Vnitřní není (přímo) přístupné „zvenčí“, a to ani tehdy, když by šlo o „přístup“ v rámci nitra; jinými slovy řečeno, v rámci „vnitřního“ panují naprosto odlišné „vztahy“ („souvislosti“), neboť tam nejsou žádné hranice, které by bylo možno nebo třeba překračovat. „Uvnitř“ je vše jakoby spjato, spojeno – proto lze mluvit o „celku“ a „celkovosti“. Naproti tomu mezi vnitřním a vnějším je jakási „hranice“ či „mez“, kterou je možno a někdy nezbytno překračovat, a to oběma směry; a právě tyto odlišné směry je třeba skutečně zkoumat a analyzovat, a to odděleně, samostatně, neboť nejde o žádnou paralelitu ani o zrcadlovou podobnost. Problém celku je proto nerozlučně spojen s problémem přechodů z nitra navenek (zvnějšnění) a zvenčí dovnitř (zniternění, zvnitřnění). V obojím případě je m.j. třeba se vymezit proti pojetí Hegelovu, který je v této problematice nepochybně průkopníkem. Bez přesnějšího myšlenkového uchopení (modelování) „procesu“ zniternění a zvnějšnění se nelze úspěšně zbývat problém aktivity a akcí.
(Písek, 120608-1.)