Tento text zkoumá vztah mezi filosofem a Pravdou skrze analogii s Heideggerovým pojetím poezie. Stejně jako Heidegger tvrdí, že v dokonalé básni promlouvá řeč sama a básník ustupuje do pozadí, autor dovozuje, že ve skutečně hlubokém filosofickém myšlení promlouvá Pravda sama. Ačkoliv je intelektuální výkon filosofa a jeho práce s jazykem nezbytným předpokladem, samotná osoba myslitele se v okamžiku promluvy Pravdy stává nepodstatnou. Filosof je v tomto smyslu vnímán jako prostředník, který je Pravdou osloven a jehož hlavním úkolem je naslouchání. Text zdůrazňuje, že v rámci filosofických vyjádření musíme hledat právě toto promlouvání Pravdy, které přesahuje subjektivní vklad autora. Klíčovou výzvou pak zůstává nezbytné úsilí o odlišení autentického hlasu Pravdy od vlastních myšlenkových konstrukcí a promluv filosofa. Filosofie je zde tedy prezentována jako akt bytostné vnímavosti a zprostředkování ne-předmětné skutečnosti, která nás oslovuje.