Tento text předkládá modifikované pojetí monády, které se odchyluje od klasického Leibnizova vymezení zdůrazněním její interakce s okolním světem. Autor navrhuje, aby monády nebyly chápány jako uzavřené entity, ale jako subjekty disponující nejen okny pro pozorování, ale i dveřmi pro aktivní působení navenek. Klíčovými koncepty jsou zde zvnějšňování a zvnitřňování. Zvnějšňování označuje proces, kdy vnitřní aktivita monády přesahuje její hranice a ovlivňuje okolní události. Zvnitřňování naopak představuje příjem vnějších podnětů a informací zpět do nitra, včetně reflexe důsledků vlastního jednání monády. Text zdůrazňuje, že je nezbytné zkoumat konkrétní způsoby těchto přechodů mezi vnitřkem a vnějškem. Tímto přístupem se monáda transformuje z izolovaného bodu v dynamický prvek, který je v neustálém tvůrčím a informačním vztahu se svým prostředím a ostatními monádami. Tato redefinice umožňuje hlubší pochopení vztahu mezi individuální subjektivitou a objektivní realitou skrze mechanismy vzájemného působení.
Monády a jejich nitro
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Monády a jejich nitro
Přijměme jako výchozí bod zjednodušené pojetí „monády“, ve srovnání s tím, jak ji vymezuje Leibniz, ale s přihlédnutím ke všem nezbytným úpravám a opravám, bez nichž bychom se nikam dál nedostali. Tak především monádám neupřeme přístup k jiným monádám na základě přechodu „ven“ z nitra, což předpokládá otevření nejen oken (na dívání), ale i dveří, tj. k činnému jednání „navenek“ a „venku“, tedy schopnost aktivit nejenom vnitřních, ale také za „hranicemi“ monády samé „působících“. Ponecháváme ovšem monádám (v „plném“ rozsahu) jejich vnitřní aktivitu, ale připouštíme, aby tato vnitřní aktivita mohla za určitých okolností vyjít „ven“, do „okolí“ monády; a na druhé straně připouštíme také opačný přechod, totiž z vnějšího „okolí“ do „nitra“ monády (a to přechod dvojího druhu, jednak návrat původně jako „vnitřní“ zahájené akce monády, která však prošla „dveřmi“ do vnějšího „okolí“ a tam něco vykonala (způsobila), zase zpět dovnitř monády, aby se monádě dostalo informací nejen o vnějšku (ostatních monádách – událostech), ale také o tom, jaké změny tam ona akce vyvolala či způsobila (obvykle nejde o pouhé „způsobení“ něčeho, nýbrž o podnět k reakcím událostí okolních). O těchto přechodech budeme (zčásti po vzoru Hegela a také jeho termíny) mluvit jako o „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“. Je tedy zřejmé, že vedle změn, pozorovaných jen zvnějšku, musíme uvažovat také o změnách jen vnitřních, zvnějšku nepřístupných, anebo o změnách, které jsou zčásti vnitřní, ale pronikají navenek, nebo o změnách, které začínají jakoby „venku“, ale nějak se dostávají „dovnitř“ (těm právě budeme říkat „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“ – také tam musíme nejen prostě předpokládat (a vymýšlet), ale také zkoumat příslušné způsoby přechodu zevnitř navenek a zvenčí dovnitř).
(Písek, 120701-1.)