Tento text kriticky zkoumá sémantický a filosofický význam pojmu „verifikace“. Autor argumentuje, že tento termín je zásadním způsobem zavádějící, neboť etymologicky i významově navozuje představu, že pravdu lze konstruovat či aktivně vytvářet (z latinského verum facio). Podle předložené úvahy však pravda není produktem lidského úsilí ve smyslu jejího vzniku z nejistoty. Text zdůrazňuje ontologickou distanci mezi procesem poznávání a podstatou pravdy samotné. Pravdu nelze „dělat“ ani „formovat“, ale lze ji pouze uskutečňovat, prosazovat a napomáhat jejímu vítězství v reálném světě. Verifikace by tedy neměla být chápána jako nástroj k výrobě jistoty, nýbrž jako proces, který umožňuje pravdě se projevit. Tato reflexe vybízí k hlubšímu zamyšlení nad vztahem jazyka, poznání a etiky v kontextu hledání a zastávání pravdy, přičemž varuje před iluzí, že metodologické postupy mohou nahradit bytostné nasazení pro pravdu jako takovou.