This text explores the philosophical relationship between the whole and its parts, specifically focusing on living organisms. The author criticizes the purely technical and mathematical understanding of parts commonly used in anatomy, arguing that it fails to adequately describe the essence of life. Using the example of a dog that has lost a leg, the text illustrates the difference between physical loss and the temporal continuity of being. It addresses the insufficiency of the traditional distinction between essence and existence, referencing Heidegger's concept of the oblivion of being (Seinsvergessenheit). The text emphasizes that the being of an organism is not a momentary occurrence but a duration through time. Therefore, the various stages of a creature's life should be viewed as specific phases rather than mere mechanical parts. This perspective calls for a fundamental reassessment of how we perceive the identity of living beings, shifting from a static material view to a dynamic understanding of life as a temporal process of being.
Celek a část / Část a celek
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 9. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Celek a část / Část a celek
Na vztah celku k jeho vlastní části, jakož i na vztah části k celku, do něhož náleží, jsme se navykli dívat a myslet čistě věcně, předmětně, dokonce technicky resp. matematicky. Jakmile toto své pochopení aplikujeme na organismus, tj. nějakou živou bytost, dostáváme se postupně do potíží. Tak např. o psovi, který v důsledku nějakého maléru přišel o jednu nohu, můžeme říci, že ztratil jednu část svého těla; uvědomujeme si sice, že živou nohu jen stěží můžeme označit za „část“ těla, protože je „přirostlá“ („přirozeně“ vyrostlá), ale v anatomii celkem bez váhání mluvíme o „částech“ lidského těla. Naproti tomu nás vůbec nenapadne, že ten pes, kterého v jisté situaci máme před sebou, není před námi vlastně celý, nýbrž že to je jen jeho dnešní (event. momentální) „část“, zatímco ostatní jeho „části“ před sebou buď už nebo ještě nemáme. Jak je to možné? A proč tomu tak je ? Vždyť i z anatomického hlediska tento pes, který přišel o jednu nohu, byl ještě před dvěma roky plně čtyřnohý, ta ztráta jedné nohy se přihodila jako bolestná událost, která původně ohrozila celý život onoho psa, ale díky zásahu veterináře, se podařilo psa zachránit, i když o jednu nohu přišel. Kdysi se ve filosofii rozlišovala esence a existence např. psa; k esenci náležely především všechny vlastnosti jsoucna (v našem případě psa), zatímco o existenci bylo možno mluvit jako o jeho „výskytu“ v reálném světě. Výskyt však není totéž co život; uhynulý pes se ještě nějaký čas „vyskytuje“ ve světě, i když už nežije. Nedostatečnost onmoho rozlišení mezi esencí a existencí spočívá v tom, o čem se zejména od dob Heideggerových mluví jako o „zapomenutí na bytí“ (Seinsvergessenheit). Jakmile totiž začneme zdůrazňovat bytí psa (které není momentální či dokonce bodovou existencí, ale trváním v čase), je nezbytné uvažovat specifickou odlišnost jednotlivých „fází“ jeho života (kterým už nebudeme mít sklon říkat „části“).
(Písek, 120905-1.)