Tento text zkoumá koncept částečné determinace v kontextu ontologie událostí a emergence nového. Autor odmítá představu světa jako statického celku i jako čistě náhodného procesu. Místo toho navrhuje model, v němž každá nová událost využívá relikty minulých dějů jako svůj materiál. Tyto relikty představují nižší úrovně bytí, které přetrvávají i po skončení původních integrovaných dějů. Tato pravidelnost v používání starších struktur vytváří zdání pevného kauzálního nexu, což historicky vedlo k přecenění příčinných vztahů, jak je patrné již u starověkých Řeků. Text však argumentuje, že nic v našem světě nepřetrvává samo od sebe v neměnné podobě. Stabilita a setrvačnost jsou výsledkem aktivního úsilí každé pravé události o realizaci vlastního bytí. Výsledkem je dynamický pohled na svět, kde je kauzalita chápána jako druhotný efekt integrace minulých prvků do nových funkčních celků, nikoli jako absolutní determinující síla.
Determinace jen částečná
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Determinace jen částečná
Pokud jsme vůbec schopni připustit, že žijeme ve světě, kde může docházet (a tu a tam dochází) k emergenci „nového“, ale zároveň jsme přesvědčeni, že ne všecko, co se děje, je do všech detailů nové, nýbrž že je možné (a dokonce časté, běžné), že z toho, co se děje, vždy také něco „zůstává“, tj. přetrvává i tam a tehdy, kdy nějaký (vnitřně integrovaný) děj končí, a že tedy většina (pravých) událostí vyšší než základní úrovně po sobě zanechává „relikty“, pak nebudeme „nové“ chápat jako „vklad“ do starého, z minulosti přetrvávajícího stavu, ale jako jiný, nový typ zapojení něčeho z toho „starého“ do něčeho „nového“. Tak bude každé „nové“ vždycky (na vyšší než základní rovině) zahrnovat (přesněji: jako materiálu využívat) něco z toho, co tu už zbylo z něčeho starého jako „relikt“. A pravidelnost či hojnost tohoto druhu používání nižších (a pomalejších) jsoucen-pravých událostí se pochopitelně jeví jako „to hlavní“, protože to je to nejnápadnější. A to vedlo staré Řeky k oné celkem docela pozoruhodné hypotéze (téměř teorii), že je především třeba sledovat tzv. příčinné vztahy, tedy kauzální nexus. Ovšem ve skutečnosti to je pouze mylný dojem a mylné domnění: nic v tomto světě není schopno přetrvávat v neměnné podobě, leda za mimořádného vynaložení sil a úsilí, jež v podstatě odpovídá základnímu úsilí každé pravé události o výkon svého vlastního bytí.
(Písek, 120911-2.)