Tento text zkoumá koncept částečné determinace v kontextu ontologie událostí a emergence nového. Autor odmítá představu světa jako statického celku i jako čistě náhodného procesu. Místo toho navrhuje model, v němž každá nová událost využívá relikty minulých dějů jako svůj materiál. Tyto relikty představují nižší úrovně bytí, které přetrvávají i po skončení původních integrovaných dějů. Tato pravidelnost v používání starších struktur vytváří zdání pevného kauzálního nexu, což historicky vedlo k přecenění příčinných vztahů, jak je patrné již u starověkých Řeků. Text však argumentuje, že nic v našem světě nepřetrvává samo od sebe v neměnné podobě. Stabilita a setrvačnost jsou výsledkem aktivního úsilí každé pravé události o realizaci vlastního bytí. Výsledkem je dynamický pohled na svět, kde je kauzalita chápána jako druhotný efekt integrace minulých prvků do nových funkčních celků, nikoli jako absolutní determinující síla.