Tento text se zabývá filosofickým rozlišením mezi dualitou a dichotomií v kontextu vnímání skutečnosti. Autor vychází z kritiky novověkého rozštěpu subjektu a objektu a Aristotelova dělení na potenci (dynamis) a aktualitu (energeia). Zatímco termín dichotomie implikuje vnější zásah, tedy rozseknutí skutečnosti na dvě části, text navrhuje nahlížet na každé jsoucí jako na vnitřně dvojí skrze jeho vlastní povahu. Každá skutečnost v sobě zahrnuje rozměr toho, co ještě není, a toho, co už není, přičemž tyto dvě sféry jsou odděleny aktuální hranicí přítomného bytí. Autor odmítá snahy o umělé rozkrajování reality a zdůrazňuje, že tato odlišnost je vlastní skutečnosti samé, nikoli výsledkem lidského zásahu. To, co je mimo aktuální přítomnost, nevstupuje do bytí v plné uskutečněnosti, nýbrž v podobě určité reprezentace či zastoupení. Cílem je pochopit dynamickou strukturu jsoucího bez nutnosti uplatňovat statické a uměle vytvořené kategorie rozdělení, které by deformovaly původní jednotu dění.
Dualita × dichotomie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Dualita × dichotomie
Řada filosofů 20. století vytýkala dosavadní tradici tzv. „Subjekt-Objekt-Spaltung“, tedy jakési rozsekávání, rozdělování (skutečnosti?) na cosi dvojího, totiž na subjekt a na objekt. Je to jakási vzdálená obdoba toho, co kdysi učinil Aristotelés, když rozdělil či rozsekl „skutečnost“ na možnost, potencialitu, a na „uskutečněnost“, aktualitu. Běžně se v tomto případě mluví o Aristotelově „dichotomii“, rozseknutí na dvojí (di-atomos, ), totiž na dynamis a energeia. Aniž bychom se Aristotelem blíže zabývali (a zejména tím, k jakému posunu došlo při překladu do latiny), můžeme se prostě jen na tuto skutečnost odvolat, když naproti tomu trváme na tom, že pro nás je opravdu každá „skutečnost“ (každé „jsoucí“) dvojí, totiž ještě nejsoucí a už nejsoucí. Kromě toho je mezi obojím vždycky jakási „mez“ či „hranice“, která právě (aktuálně) „jest“ (nebo jinak řečeno, je aktuálně jsoucí). Nebudeme však mluvit ani o dichotomii, ani o trichotomii (protože nejsme přívrženci žádného rozsekávání ani rozkrajování), ale poukážeme vždy na tu odlišnost, která je vlastní skutečnosti samé, a tedy nikoli výsledkem nějakého našeho zásahu jakéhokoli druhu. To, co ještě není nebo už není, opravdu není, ale může být do jsoucnosti, resp. do bytí přivolá(vá)no (ovšemže nikoli ve své plnosti, v celé své uskutečněnosti, nýbrž jen v jakémsi „zastoupení“, tedy reprezentativně.
(Písek, 121029–1.)