Textový úryvek se zamýšlí nad povahou vnějšího zdání a tím, co zůstává skryto pod povrchem. Vychází z lidového rčení, že když dva dělají totéž, není to totéž, a varuje před ukvapeným posuzováním věcí pouze na základě jejich vnějšího vzezření. Autor zdůrazňuje, že to nejpodstatnější se často nachází za viditelnou stránkou a nemusí se nikdy přímo projevit navenek. Kritizuje zjednodušující interpretaci, která pouze nabádá k neukvapenosti při prvním dojmu. Místo toho poukazuje na existenci ne-předmětné skutečnosti, která je primárně reálná a má zásadní význam pro další vývoj událostí. Tato skrytá dimenze není neměnná či věčná, jak ji často popisuje tradice, ale podléhá vlastnímu typu pohybu a organickému dění. Text tak otevírá hlubší filosofickou otázku o vztahu mezi zjevným a nezjevným, přičemž zdůrazňuje dynamickou povahu vnitřních procesů, které nelze redukovat na pouhé vnější projevy nebo statické entity.
[Vyjevování a posuzování toho, co není vnější]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 12. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
[Vyjevování a posuzování toho, co není vnější]
Jedno úsloví říká, že když dva dělají (nebo říkají) totéž, není to totéž. Toto úsloví je jakýmsi varováním před naší tendencí srovnávat podle vzezření resp. podle vnějšího vzhledu. Je v tom zároveň poukaz k tomu, že to hlavní a rozhodující je až za tímto vzhledem, až za tou vnější stránkou. Někdy to bývá zjednodušováno na varování, abychom nedali na první dojem. Tam už pak dochází k jisté ztrátě: nejde o poukaz k tomu, co je za vnějškem, ale jen k tomu, že okamžitý dojem nemusí být správný, tedy vlastně jen o pobídku k neukvapenosti, k vyčkání, jak se ještě věci vyvinou, jak se něco ještě vyjeví v dalším postupu událostí. I to je ovšem stále ještě poukaz cenný: jde o důraz na to, že věci jsou v pohybu a že okamžitá situace ještě nedovoluje náležitě rozpoznat, oč jde. V obou případech však něco chybí: to, co je nezjevné, se nemusí dříve nebo později a tedy nutně ukázat – za vnější podobou a dojmem z vnější podoby může zůstávat i něco, co se nikdy přímo nevyjeví, co na sebe nevezme vnější podobu, ale přesto zůstává nejen čímsi skutečným, ale přímo zásadně a primárně skutečným, a i v dalším vývoji důležitým, „důsažným“. Něco, co se nevyjevuje navenek ihned, může mít značnou důležitost pro některé další etapy vyjevování, aniž ono samo z předchozích chvil či dob zůstává beze změny (na to upozorňuji zejména proto, že býváme často svádění tradiční představou, že právě to „niterné“, resp. „ne-předmětné“ zůstává beze změny, že to je cosi „věčného“). Jinak řečeno: i to, co se momentálně nevyjevuje, zůstává v pohybu, a to nikoli v pouhé změně, ale v pohybu integrovaném, jakoby „organickém“ či „logickém“, ovšem mutatis mutandis, tj. v čemsi podstatném zcela jinak (jde o jinou „změnu“, o jiný typ „dění“, nikoli ještě událostný, jak jej známe ze světa předmětností).
(Písek, 121225-1.)