Text se zabývá problematikou času a časovosti v kontextu hledání nové filosofické perspektivy. Autor odmítá tradiční lineární pojetí času a navrhuje jej chápat v úzkém sepětí s událostným děním. Klíčovým konceptem je tzv. pravá událost, nahlížená jako vnitřně integrovaný a sjednocený celek. Tento přístup vyžaduje přehodnocení běžného chápání skutečnosti: pokud událost vnímáme jako celostní entitu, je zřejmé, že v daném okamžiku je aktuálně přítomna pouze jedna její fáze, zatímco zbytek události, tedy její minulost a budoucnost, je z hlediska aktuálnosti nejsoucí. Text zavádí rozlišení mezi jsoucností jako konkrétní časovou fází a bytím, které je časově koextenzivní s celou událostí. Realita události je tak tvořena převahou nejsoucích jsoucností nad jedinou aktuální jsoucností. Práce otevírá prostor pro méontologické uvažování, které integruje nejsoucno do struktury skutečného dění a zdůrazňuje celistvost události v jejím časovém průběhu.
Méontologie a čas / Čas a jsoucnost / Jsoucnost a bytí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 1. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Méontologie a čas / Čas a jsoucnost / Jsoucnost a bytí
Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)