Text se zabývá ontologickou strukturou události, která je pojímána jako celistvý proces. Autor zdůrazňuje, že událost je skutečná pouze ve své úplnosti, což znamená, že její minulost i budoucnost jsou nedílnými součástmi jejího bytí, ačkoliv nejsou aktuálně přítomné. Je nezbytné rozlišovat mezi aktuální skutečností a skutečnostmi, které k události patří jako její bylost či budost, a těmi, které jsou s ní spojovány pouze vnějším pozorovatelem skrze jeho myšlení a vědění. Úvaha varuje před zaměňováním vnitřních reakcí události na okolí s teoretickými konstrukty a abstrakcemi, které si vytváříme k pochopení souvislostí, jako je například vědecké vysvětlení gravitace. Cílem je poukázat na zásadní rozdíl mezi tím, co „jest“ ve své autentické struktuře, a tím, co musíme sami konstruovat, abychom uchopili skutečnost vcelku a neviděli pouze izolované jevy bez jejich širších vztahů.
Událost – struktura
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 1. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Událost – struktura
Událost je skutečná jen celá, tj. ve svém bytí jakožto celek. Aktuálně skutečná je vždycky jen jedna (právě aktuální) jsoucnost (nikoli bodová!). To znamená, že jak bylost, tak budost události jsou součástí události jako celku, jsou tedy také skutečné, ale nikoliv aktuálně skutečné. Musíme tedy počítat se skutečnostmi i tam, kde nejsou – už nebo ještě – aktuální. Ovšem mezi takto ještě nebo už neaktuálními skutečnostmi musíme rozlišovat: některé náleží ke skutečnosti vlastní určité události (to je její bylost a budost), jiné k ní nenáleží. A pak si musíme vždy uvědomovat, kdy jde o skutečnosti, na které ona událost sama nějak reagovala, reaguje (nebo bude či může reagovat), a kdy naproti tomu jde o skutečnosti, o kterých víme jen my a které dáváme do souvislosti s onou událostí jen díky svému porozumění (myšlení, poznání, vědění). Jinak řečeno, musíme dbát o to, že jinak musí vypadat naše výpověď o tom, co „jest“, a jinak naše výpověď o tom, co jsme museli sami „konstruovat“, abychom mohli nějak postihnout a uchopit skutečnost „vcelku“ (a nikoli jen izolované „skutečnosti“ bez jejich vztahu k širším souvislostem). Tak např. vyložit určitý jev jako následek gravitace je něco jiného než vyzkoumat, jak určitá vymezená „skutečnost“ (až molekula nebo atom) vskutku reaguje na určité vzdálené velké množství „hmoty“, jíž je údajně „přitahována“.
(Písek, 110117-2.)