Text se zabývá hlubším filosofickým vymezením pojmu „vnitřní“ neboli niternosti, kterou lze v přesném smyslu pochopit pouze skrze porozumění kategorii „celku“ a jeho odlišení od okolí. Autor zdůrazňuje, že klíčem k náležitému uchopení nitra je hluboké pochopení povahy času a časovosti v jejich bytostném vztahu k událostnému dění. Tradiční zpředmětňující představa času jako na dění nezávislého kontinua je v textu odmítnuta jako zcela nevhodný konstrukt. Místo toho je čas nahlížen jako neodmyslitelně a původně spjatý s děním konkrétních událostí. Jelikož mají události individuální a „zrnitou“ povahu, musí být i čas v původním smyslu chápán jako zrnitý, tedy sestávající z jednotlivých časových celků či úseků spjatých s konkrétními událostmi. Tato úvaha směřuje k zásadní redefinici vztahu mezi subjektivitou, událostí a časovou strukturou skutečnosti, přičemž se důsledně distancuje od mechanistických představ času jako prázdného a homogenního rámce, do něhož jsou děje pouze vnějškově vkládány.