Tato úvaha se zamýšlí nad pojmem nekonečna a přehodnocuje jeho tradiční chápání. Autor vychází z etymologického významu slova „nekonečný“ a naznačuje, že absence konce se nemusí týkat pouze směru vpřed, ale především opačného směru, tedy počátku. Text se vrací k antickému pojmu arché, který pro nejstarší řecké filosofy představoval počátek, z něhož vše vzniká a do něhož vše zaniká. Autor kritizuje pozdější převahu geometrického myšlení, které marginalizovalo časový aspekt, a zdůrazňuje rozdíl mezi geometrickou přímkou bez konců a temporálním pojetím existence. Transpozice problému nekonečnosti do času ukazuje, že negace počátku má zcela jiný význam než negace konce. Tento přístup umožňuje nahlížet na původ událostí jako na cosi nekonečného, co předchází samotnému počátku, čímž otevírá prostor pro hlubší filosofické uchopení temporality a ontologie.
Nekonečné (-nečno)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Nekonečné (-nečno)
Pokud uvážíme původní význam slova „ne-konečný“ (tedy: bez konce) i z jiné strany, než bývá zvykem, můžeme dospět k pozoruhodnému závěru: nemusí jít o to, že „něco“ nemá konec ve směru pokračování dál a dál, nýbrž že nemá žádný „konec“ na opačném „konci“, totiž na začátku. Jinak řečeno, že nemá žádný počátek, že je „bez počátku“. A o čem vůbec lze říci, že je „bez počátku“? Pro nejstarší řecké filosofy byl „počátek“, arché, jedním z velkých filosofických témat; podle nejstarší ho myšlenkového uchopení je počátek to, z čeho všechno pochází, z čeho všechno vzniká – a zároveň tím, do čeho všechno zaniká. To bylo ovšem ještě v době, kdy ve filosofii nepřevládlo „geometrické“ myšlení resp. kdy nebyl marginalizován či vůbec vytěsněn časový aspekt. Něco jiného je geometrické pojetí třeba přímky, jejíž oba „konce“ jsou v nekonečnu, což znamená, že ta přímka vlastně vůbec žádné konce nemá (a pokud by je přece jen v nějakém „nekonečnu“ měla, byly by takovými konci oba zároveň a spolu). Jakmile však transponujeme tuto problematiku (včetně problému „konců“, eventuelně „nekonečnosti“) do časového „prostředí“, negace „konce“ na počátku znamená něco naprosto jiného než negace „konců“ na konci, tj. v závěru. Právě to snad umožňuje chápat něco na první pohled absurdního, totiž že před počátkem události lze hledat jako její původ něco „nekonečného“.
(Písek, 110408-2.)