Tento text zkoumá podstatu života jako procesu neustálého sebe-překračování a naplňování mravních závazků. Autor vychází z myšlenky, že každý konkrétní život je spjat s povinnostmi, které na nižší úrovni vnímáme jako automatický vitální řád, ale na lidské úrovni je musíme uchopit jako vědomý morální závazek. Samotné žití či přežívání není konečným cílem, nýbrž prostředkem k dosažení vyšších hodnot, které dávají existenci její oprávnění. Tato dynamika je patrná již na biologické úrovni, kde život slouží k zachování rodu a péči o budoucí generace prostřednictvím předávání genetických informací i zásob. V lidském kontextu se však toto překračování stává vědomou etickou výzvou, kdy jedinec musí aktivně přesahovat svou aktuální „budost“ směrem k budoucnosti. Život tedy není uzavřenou jednotkou, ale otevřeným vztahem k tomu, co nás přesahuje, čímž se z pouhé existence stává smysluplné bytí založené na darování, odpovědnosti a neustálém směřování k tomu, co leží před námi.
Život jako překračování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Život jako překračování
Každý „život“ (a skutečný život je vždy konkrétní a individuální) je mnoha vazbami spjat se závazky resp. s povinnostmi. Na nižších úrovních to má jakýsi zvláštní, pro člověka ne zcela průhledný charakter jakési „automatičnosti“, ale nejspíš jen proto, že jsme se na to tak navykli dívat. (Rádl třeba v Útěše mluví o „vitálním řádu“ jako o nižší úrovni proti „řádu morálnímu“.) V lidském vědomí je třeba to uchopit jako „mravní závazek“: sám život, tj. aktivní žití, má ve vztahu k mravnímu závazku (resp. k mravním závazkům) jen prostředečnou funkci, tj. „žití“ není již samo o sobě plněním mravní povinnosti, ale potřebuje najít své oprávnění v plnění vyššího závazku než je pouhé přežívání. Proto také sama „úživa“ nemůže být postačujícím cílem, ale je vždycky jen prostředkem. Ono to vlastně platí už i na biologické úrovni: život je vždycky něčím víc než prostým „žitím“ – vždycky se např. vztahuje k udržování „rodu“ (a dokonce k jeho vývoji, zlepšování, zkvalitňování), a ke všemu, co s tím souvisí, zejména je vždycky spjat s „obdarováváním“ svých potomků nejen genetickými informacemi, ale také „zásobami“ pro první dobu jejich života, na vyšší úrovni pečováním o potomstvo, atd. Žít tedy vždycky nutně znamená také se aktivně překračovat a i k tomuto sebe-překračování se aktivně vztahovat, tedy překračovat svou „budost“ směrem do budoucnosti už jen vlastní.
(Písek, 110414-1.)