Tento text kriticky reflektuje současný nárůst obvinění z plagiátorství, která jsou často vznášena anonymně a vedou k atmosféře nejistoty a strachu v akademickém i veřejném prostředí. Autor si všímá ochoty institucí k dodatečným postihům, jako je odebírání akademických titulů či veřejná dehonestace autorů, a to i v případech, kdy byly práce dříve řádně posouzeny a uznány. Hlavním problémem je podle textu skutečnost, že tyto represe probíhají bez hlubší diskuse o samotné podstatě originality a bez jasného vymezení toho, co přesně plagiátorství v daném kontextu představuje. Text varuje před unáhleným odsuzováním, které postrádá pochopení míry skutečného provinění a nezabývá se otázkou, zda a do jaké míry je daný jev skutečně škodlivý. Namísto mechanického trestání volá autor po zásadním zamyšlení nad hranicemi mezi tvůrčím přejímáním a nepřípustným opisováním. Tato reflexe vybízí k obezřetnosti vůči fenoménu udavačství, který se pod rouškou akademické čistoty může stát nástrojem nespravedlivé perzekuce.