Tento text zkoumá fenomén polarity v kontextu srovnávání a kvantifikace, přičemž se zaměřuje na specifický stav, kdy dochází k vymizení "středu". Autor argumentuje, že ztráta prostředkujících prvků mezi extrémy činí statistické a kvantitativní vyhodnocování neúčinným či dokonce absurdním. Bez existence středu zůstávají póly izolované a jejich vzájemný antagonismus postrádá vysvětlení. Práce se dále zabývá otázkou orientace těchto pólů a podstatou jejich vzájemného protikladu. Navrhuje, že polaritu nelze chápat pouze jako statický stav, ale jako součást vnitřního událostného dění. Klíčovým předpokladem pro pochopení tohoto fenoménu je existence subjektu, který působí jako garant integrity celého systému. Právě tento subjekt polaritu aktivně vytváří a udržuje, čímž dává smysl vztahu mezi jejími okraji. Text tak nabízí hlubší filosofický pohled na dynamiku mezi jednotou a protikladem, přičemž zdůrazňuje nezbytnost subjektivity v procesu utváření polarity.
Polarita jako fenomén
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Polarita jako fenomén
Docela zvláštním fenoménem v případě srovnávání a eventuelně i kvantifikace (a statistického vyhodnocování, které se ovšem stává někdy bezvýznamným až absurdním) je tzv. polarita. Polarita jako by ztrácela „střed“ a jako by se celá přesouvala do svých okrajů (vlastně extrémů, ale které už přestaly takovými extrémy být, neboť mezi nimi už vymizelo jakékoli zprostředkování). Závažným, takřka fatálním následkem vymizení středu je také nemožnost (či spíše nesmyslnost, neplatnost) kvantitativního vyčíslení: tam, kde chybí střed, stojí proti sobě jen dva póly (eventuelně více pólů), ale těm chybí jakékoli zprostředkování. Proč však mluvíme o tom, že tyto dva póly (či snad i více pólů) jsou „postaveny“ či „zaměřeny“ takříkajíc „proti sobě“? A co to vlastně znamená, že jsou orientovány „proti sobě“? Jak se ten antagonismus či to „protiva“ uskutečňují, co nebo kdo je za tou aktivitou, za tím „děláním“ té „protivnosti“? To vše zůstává neřešeno, pokud nepřijmeme několik nových, dosud nereflektovaných a nezkoumaným „předpokladů“, např. že i polarita je součást nejen nějakého procesu, ale vnitřního událostného dění, že toto dění musí vykonávat nějaký subjekt – a že ten subjekt musí být garantem celkové integrity, a to i v případě zmíněné „polarity“ (tu polaritu musí vytvářet a udržovat právě nějaký subjekt, který je zároveň garantem integrity).
(Písek, 110525-2.)