This text offers a critical analysis of Milan Sobotka's perspective on the role of the historian of philosophy. Sobotka suggests that a historian should not hold a personal philosophical position, as their work operates on a different level from original philosophizing. Instead, the historian's task is to identify parallels, seek broader regularities, and evaluate whether a specific philosophical stance has been "exhausted." The author critiques this view, arguing that treating philosophical positions as exhaustible entities constitutes a form of "objectification." Drawing a connection to similar tendencies in Jan Patočka's thought, the author contends that this external, comparative approach fails to engage with the unique essence of philosophical ideas. Ultimately, the text characterizes Sobotka's methodology as non-philosophical or even "anti-philosophical" due to its historicist nature. By prioritizing neutrality and external classification over internal engagement, the historian risks reducing philosophy to a mere object of study, thereby losing the capacity to grasp its true intellectual depth and uniqueness.
Sobotka, Milan 2010
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 7. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Sobotka, Milan 2010
Milan Sobotka má za to – jak se vyjádřil v interview v Monád[v]ě -, že úlohu historika filosofie nelze spojovat s tím, že zastává „určitý vlastní filosofický názor“, neboť práce historika filosofie se prý odehrává „na jiné rovině“. O několik řádků dále pak říká: „Jakmile vstoupíte do filosofie a osvojíte si určité znalosti, pak vás to samo vede k tomu, abyste hledal paralely, zkoumal, zda se vyčerpaly možnosti určitého stanoviska, zda filosof správně argumentuje, hledáte širší zákonitosti.“ Sobotka tím říká, že historik filosofie nemusí nutně mít docela určitý názor na ty filosofy a jejich filosofie, jimiž se v rámci svého historického přístupu zabývá, neboli že se nemusí pokoušet proniknout do filosofie druhých myslitelů tak, aby je bral jako jedinečné, ale že hlavně a především bude myslitele mezi sebou porovnávat a že bude hledat paralely a „širší zákonitosti“. A v čem vidím největší problém resp. chybu: snad to chytil od Patočka, nevím, ale zdá se, že tzv. „stanovisko“ určitého filosofa chápe jako něco zásadně „vyčerpatelného“ (Patočka dokonce považoval i téma či problém za něco zásadně vyčerpatelného). Ale to je pře jen naprosto přesvědčivý doklad toho, že tu všude jde o „zpředmětňování“, nebo jinak řečeno, o přístup jen zvnějšku, „odjinud“. Ovšem má-li opravdu dojít k tomu, že historik filosofie nesmí být ani zastáncem, ani protivníkem onoho „stanoviska“, znamená to, že nejde jen o zpředmětňující přístup, nýbrž o přístup nefilosofický, dokonce bych řekl „protifilosofický“ (prostě historicistický).
(Písek, 110701-1.)