Text se zabývá filosofickým vymezením pojmu událost a rozlišuje mezi událostmi pravými a nepravými. Hlavním kritériem pravé události je její vnitřní integrace a autonomní aktivita, na rozdíl od událostí nepravých, které jsou formovány vnějšími vlivy. Pravá událost je charakterizována jako dynamický proces, který v každém okamžiku překračuje svou aktuální danost a směřuje k něčemu, čím ještě není. Tento pohyb autor označuje jako ek-statický moment, v němž událost vystupuje ze svého dosavadního stavu a sebe-opouštěním se stává něčím novým. Právě tento rys sebe-přesahování je základem pravé existence (ex-sistence). Text dále zdůrazňuje, že celistvost a vnitřní rozvržení jsou nezbytné pro to, aby se o něčem dalo mluvit jako o bytí či existenci. Naopak pouhé hromady či agregáty postrádají toto vnitřní nitro a schopnost sebepřekračování, a proto v plném smyslu slova neexistují. Úvaha tak propojuje ontologii s dynamickým pojetím času a subjektivity skrze koncept událostného dění.
Událost – „ek-statický“ moment
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 7. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Událost – „ek-statický“ moment
Nepravé události jsou odlišné od pravých hlavně v tom, že nejsou vnitřně rozvrhované a integrované – zkrátka že nejsou žádnou skutečnou „jednotou“, nejsou „jedním“. Ale hned vedle toho je tu ještě druhá základní odlišnost: nepravé události se „dějí“ pod rozhodujícím vlivem okolí a zásahů (akcí) zvnějšku, zatímco pravé události se dějí především díky vlastní aktivitě, vlastnímu „úsilí“, vlastní „hybnosti“, tj. díky tomu, že nejsou neseny ani udržovány setrvačností, nýbrž spíše sebe-opouštěním a spěním k něčemu, co tu ještě není, ale co nemůže být ani nijak objasněno (vysvětleno) okolnostmi, tedy něčím „vnějším“. Událost je událostným děním, které bytostně spěje a přechází k tomu, čím samo ještě není, tj. v každém okamžiku, v každé své momentální jsoucnosti se překračuje, protože míří k sobě, ale jakou ještě není a jaká ještě není úplně „obsažena“ ani v tom, čím právě „jest“ (okamžitém „stavu“), ani v tom, čím až dosud „byla“ (v jakémkoli „stavu“ minulém) – a rozhodně ne v čemkoli vnějším, co tu už jest nebo bylo. Tak náleží k bytostné povaze každé pravé události, že v každém okamžiku, že v každé své aktuální fázi vyčnívá, přečnívá, vykračuje ze svého právě daného „stavu“, ze své „danosti“, ze svého „stoje“ jaksi ven, dál, že svůj daný stav v něčem opouští, ponechává za sebou, činí čímsi již minulým, a to ve perspektivě a ve světle toho, čím se nově stává. Toto vyčnívání ven ze sebe má onen ek-statický charakter, který nutně vždy chybí u událostí nepravých. A jen díky tomuto ek-statickému momentu každého událostného dění (na rozdíl od dění neudálostného) můžeme mluvit nejen o bytí příslušného jsoucna-události, ale také o jeho „existenci“, tj. „ex-sistenci“. (Konec konců je původně latinské slovo „existovati“ a „existence“ tvořeno podle řeckého vzoru.) O hromadě (agregátu) nemůžeme proto oprávněně říci, že „jest“ (ve smyslu „bytí“), ani že „existuje“ (ve smyslu ek-statického sebepřesahování či sebepřekračování), neboť právě není „celkem“ a nemá „své“ nitro, bez něhož není žádný celek možný.
(Písek, 110702-1.)