Tento text se zabývá filosofickou otázkou reaktibility a vztahem mezi vnějším přístupem subjektu k jiným jsoucnům a jejich vnitřní integritou. Autor vychází z rozlišení mezi pravými a nepravými jsoucny, přičemž u pravých jsoucen předpokládá existenci nitra, které je zvenčí přímo nepřístupné. Hlavním problémem je, zda subjekt může reagovat na vnitřní stránku jiného jsoucna, aniž by k ní měl přímý přístup. Zatímco u lidí je tato schopnost zřejmá v podobě domýšlení nevyřčeného, autor uvažuje o podobných mechanismech i u nižších tvorů, jako je hmyz, a dokonce i u subatomárních částic. Předkládá hypotézu, že i nejmenší události se mohou vnitřně adaptovat na prostředí, do něhož vznikají. Tato vnitřní přizpůsobivost by pak mohla mást vědce, kteří ji mylně interpretují jako kauzální nutnost nebo statistickou zákonitost. Text tak zpochybňuje čistě mechanistický výklad světa a naznačuje hlubší propojenost jsoucen skrze jejich vnitřní aktivitu a schopnost reakce na nitro druhých.
„Přístup“ zvenčí, ale „dovnitř“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 7. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
„Přístup“ zvenčí, ale „dovnitř“
Reaktibilita předpokládá, že nějaké jsoucno-subjekt je s to se aktivně, prakticky vztáhnout k něčemu (nějakému jinému jsoucnu) mimo sebe, tj. vztáhnout se k tomu, přistoupit k tomu zvenčí (a tedy nutně zprvu jen k povrchu). Pokud přijmeme ono rozlišování mezi jsoucny pravými a nepravými, tj. pokud budeme u pravých jsoucen předpokládat jejich sjednocenost zevnitř, musíme ergo počítat s jejich „nitrem“. A nyní se před námi ukazuje závažný problém: přistupuje-li pravém jsoucno-subjekt (ve svém reagování a tedy ve své aktivitě zvenčí) k jinému pravému jsoucnu (k jiným pravým jsoucnům), je schopno resp. může být schopno nějak reagovat také na jejich nitro, na jejich vnitřní stránku? Jistě nikoli přímo, protože principiálně jde o přístup zvenčí. Ale máme přece zkušenost (ovšem je to lidské zkušenost), že jsme skutečně schopni reagovat i na nevyslovené námitky nebo otázky, protože jsme s to se jich „domyslet“. Takové domýšlení něčeho, co není přístupno zvenčí (protože to nebylo přímo zvnějšněno), zajisté nemůžeme předpokládat na nižších úrovních, neboť myšlení (a tedy také domýšlení) je – pokud víme – vyhrazeno nám lidem. Ale cožpak nemůže něco podobného shledávat také u jiných tvorů? A nejde jenom o zdomácněná zvířata nebo ptáky (ovšem už tam jsou časté ty hloupé námitky, že sami sebe promítáme do nich – odkud se bere ten podivný odpor?), ale je tu mnoho jiných, docela nápadných jevů i v oblastech, kde intervence člověka je nejen nepravděpodobná, ale přímo nemožná (zejména když jde o jevy zřejmě prastaré, z dob, kdy ještě lidí vůbec nebylo), jako tomu je třeba v říši hmyzu. Ale můžeme jít i dál a do nižších úrovní. A moje poslední, nepochybně podivná (a některé fyziky jistě pobuřující) poznámka: není možné nebo myslitelné, že i nejmenší tzv. částice (ve skutečnosti ovšem také dějící se události) jsou schopny se i vnitřně adaptovat, přizpůsobovat prostřední do něhož vznikají (do něhož se „rodí“), takže právě touto schopností pak mohou „klamat“, „mást“ vědce, příliš spoléhající na statistiky a tuto „adaptibilitu“ („přizpůsobivost“) interpretující jako nutnost a příčinnost?
(Písek, 110725-1.)