This text examines the historical development and persistent flaws in the conceptualization of the "particle." Since the era of ancient atomists like Leucippus and Democritus, particles have been incorrectly viewed as entities lacking internal structure. This notion continues to influence modern theoretical physics, which, despite advancements in subatomic research and string theory, remains preoccupied with finding indivisible building blocks. The author proposes a fundamental paradigm shift: the basic unit of reality is not a static particle, but an "event." Every primordial event possesses a temporal dimension—a beginning, a progression, and an end—which implies an inherent internal structure. For these events to transcend mere virtuality, they must be capable of interacting with their environment. This conceptual framework replaces the mechanistic model of the world with a dynamic, process-oriented approach where even the smallest being is defined as a discrete occurrence of happening.
Částice (partikule)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 8. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Částice (partikule)
Chápání „částice“ je už od dob starých Řeků, konkrétně zejména vinou atomistů Leukippa a Démokrita, zatíženo nesprávnou představou, že částice nemá žádnou vnitřní strukturu, čili že je bez struktury. Pokud lze nějakou strukturu u něčeho, co vypadá jako jednotlivost, zjistit, pak nejde o jednu částici, ale o nějaké poskládání více, eventuelně i mnoha částic. To „skládání“ či „hromadění“ bylo také chápáno velmi různě; presokratičtí atomisté předpokládali „existenci“ volného (prázdného) prostoru, jímž atomy „padaly“ dolů a přitom se vzájemně (ale nahodile) zachycovaly svými „výběžky“ a vytvářely tak jakési dočasné skrumáže (chumly), jež držely po nějakou dobu při sobě. Tato představa (spíš než pojem) straší dodnes v hlavách teoretických fyziků, kteří sice už dávno uznali vnitřní strukturu atomů v dnešním pojetí, ale stále usilovně myslí na nejmenší subatomární „partikule“, a nejnověji na tzv. superstrany, které však nadále považují za nejmenší částice, byť jen o jedné (a omezené) dimenzi. Právě zde je třeba kriticky nasadit: ať už je tím nejmenším „jsoucnem“ cokoliv, není to „částice“ v tradičním smyslu, ale je to událost, tj. je to ten nejmenší „kousek“ dění, tedy jakási primordiální událost, která má svůj počátek, průběh a konec – a tedy svou vnitřní strukturu. A pokud nemá zůstat pouhou virtuálností, musí být schopna reagovat na nějaké prostředí (a umožnit jiným událostem v tomto prostředí reagovat na sebe).
(Písek, 110808-2.)