Tato úvaha kriticky analyzuje běžné slovní spojení „vyčerpat možnosti“. Autor argumentuje, že možnosti nelze vyčerpávat, neboť čerpat lze pouze to, co je již skutečné. Možnost je definována jako něco, co sice není předmětnou skutečností, ale co směřuje k uskutečnění. Text odmítá termín „nemožná možnost“ jako logický rozpor a zkoumá ontologickou povahu možností jako nepředmětných entit. Proces uskutečňování možností není lineární spotřebou omezeného zdroje, ale dynamickým aktem, který otevírá prostor pro vznik dalších, dosud vzdálených alternativ. Každé uskutečnění konkrétní možnosti tak paradoxně nezmenšuje celkový potenciál, ale naopak vyvolává do blízkosti uskutečnění řadu nových možností, které by bez tohoto kroku zůstaly nedostupné. Autor se zamýšlí nad tím, jak dochází k předformování a vzniku těchto nových horizontů v mezisféře mezi nepředmětností a skutečností. Tímto způsobem je zpochybněna mechanistická představa o možnostech jako o kvantitativně omezeném fondu, který lze postupně vyprázdnit.
Možnosti – a jejich „čerpání“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Možnosti – a jejich „čerpání“
Běžná fráze o tom, že je možno nebo i třeba „vyčerpat (všechny) možnosti“ je zatížena hrubým omylem: tzv. „možnosti“ je třeba uskutečňovat, nikoli vyčerpávat – „čerpat“ lze jen něco (již) skutečného, tedy uskutečněného. Proto také nelze rozlišovat mezi možnostmi „skutečnými“ a „nemožnými“, tedy „neskutečnými“; vždyť „nemožná možnost“ je protimluv, absurdita, nemá nejen intencionální „předmět“, ale ani intencionální „nepředmět“. A „možnost“, chápaná jeko „nepředmět“, přec nemůže být „čerpána“, natož „vyčerpávána“. Možnost je vlastně „něco“, co „není“, ale co může být jakoby přisouváno, přitahováno k uskutečnění (takže to „přisouvání“ ani „přitahování“ nesmíme brát příliš doslovně, s odkazem na svět předmětných skutečností, tedy něco jako „místní pohyb“, nýbrž jen metaforicky). Pokud bychom však u těchto termínů přece jen chtěli zůstat, byť jen jako u metafory, mjsíme si uvědomi, jak jiné poměry tam platí: „přisunout“ nějakou „možnost“ k uskutečnění znamená sice zčásti pominou jiné, alternativní „možnosti“, které tím necháváme prostě stranou a nepřisouváme je, ale zároveň to vždy znamená otvírat nové možnosti, kterých by nebylo (nebo které by byly ještě mnohem více vzdáleny každému podobnému „přisunutí“ – tady je otázka, jak vlastně dochází k „před-formování“ možností, eventuelně vůbec k jejich „vzniku“ jakožto stále ještě nepředmětných). Jinak řečeno, když už se přesuneme do sféry (či mezisféry) vlastního uskutečňování, každé uskutečnění nějaké „možnosti“, které ovšem znamená její proměnu z možnosti ve skutečnost, vyvolá z naprosté nepředmětnosti do jistého „přisunutí“ k uskutečnění ne jednu, ale hned několik dalších možností, které by jinak měla k uskutečnění mnohem dále.
(Písek, 110822-1.)