Text pojednává o pojetí „osobní“ filosofie jakožto nástroje pro nalezení vlastní orientace v životě a ve světě. Autor zdůrazňuje, že smyslem filosofování není pouhé akademické bádání, nýbrž aktivní utváření vlastního myšlenkového světa, který musí být v souladu s konkrétním způsobem života. Tato jednota myšlení a jednání tvoří základní rozdíl mezi filosofií a ostatními obory. Důležitým aspektem je integrita jedince, která však nesmí vést k izolaci. Pravá osobní filosofie vyžaduje hluboký vztah k celku světa a přijetí „těch druhých“. Vztah k ostatním lidem není postaven na pouhém přizpůsobení, ale na rovnováze mezi porozuměním druhým a zachováním vlastní autenticity. Autor vyzdvihuje nutnost sebereflexe a přísnosti k sobě samému, což umožňuje jedinci odlišit se a zůstat věrným svým zásadám. Filosofie se tak stává neustálým dialogem mezi vnitřním přesvědčením a vnější realitou, směřujícím k hlubšímu pochopení existence.
Filosofie „osobní“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 10. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie „osobní“
Smyslem filosofie (tj. aktivního filosofování) je najít si svou vlastní orientaci jak v životě, tak ve světě, který je kolem nás a kterého jsme nutně součástí. Odtud vyplývá zásada, že každý si musí najít a dotvořit svou vlastní, osobní filosofii, ale také, že je třeba podle té filosofie (v jejím duchu, smyslu) také opravdu žít. Proto je posledním smyslem filosofie určitým způsobem žít, nikoli z ní udělat pouze jakýsi zvláštní obor bádání a vědění. Jednota myšlení a života – právě tím se filosofie zásadně, snad lez říci: propastně liší od ne-filosofie. To pochopitelně vůbec neznamená, že si člověk může a smí žít po svém, jen když udrží integritu svého života a když najde smysl této životní integrity (nejen individuální) v hlubším vztahu k celku světa. Nikdo totiž nemůže dosahovat integrity ve svém životě, pokud do svého života nepřijme „toho druhého“, přesně „ty druhé“. Zajisté přitom zdaleka nejde jen o nějaké pouhé přizpůsobování, o ochotu se podobat těm druhým, nevybočovat z řady. Vždycky bereme ty druhé jednak jako blízké, jednak jako ty, od nichž se musíme odlišit, tj. zůstat sami sebou. (Vždycky musíme být na sebe přísnější než na druhé – už v tom je zřejmé to nezbytné odlišení, vydělení.) A tak na jedná straně znamená filosofie jakési základní porozumění vůči druhým myslitelům, ale na druhé straně vždycky jakousi nezbytnou ostrou pozornost vůči tomu, čím jsme od nich odlišní a čím oni od nás.
(Písek, 111008-1.)