Text se zabývá konceptem zpředmětnění jako formou „denaturace“ skutečnosti. Pokud chápeme „přírodu“ v původním smyslu slova fysis, tedy s ohledem na procesy vznikání, růstu a zanikání, pak nahlížení na skutečnost jako na pouhý „předmět“ znamená její zbavení přirozenosti, tedy něčeho, co k její podstatě neoddělitelně patří. Tato denaturace však není chápána pouze jako subjektivní myšlenková chyba, ale má svou oporu v objektivních přírodních procesech, jako jsou sedimentace, krystalizace či tuhnutí. V těchto případech dochází k výraznému snížení schopnosti reagovat, čímž vznikají útvary postrádající vnitřní integritu nebo život. Takové objekty jsou pak vnímány jako entity bez skutečného „nitra“, jejichž vnitřní povaha může být zcela zanedbávána. Autor tak ukazuje, že zpředmětnění představuje zásadní napětí mezi živým procesem a statickou konzistencí, přičemž denaturace může být jak procesem myšlenkovým, tak objektivně fyzikálním. Výsledkem je nahlížení na svět skrze útvary, které se jako integrované celky pouze jeví.
Zpředmětnění jako „denaturace“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 10. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Zpředmětnění jako „denaturace“
Pokud si budeme důsledně vědomi toho, že „přírodu“ (a také latinskou „natura“) chceme chápat jako fysis v původním smyslu, tj. s ohledem na rození, růst (dospívání a tedy život) a umírání (nebo přinejmenším s ohledem na vznik, průběh a zánik), pak vždy, když jsme nakloněni nějakou „skutečnost“ chápat jako pouhý předmět, prokazujeme tím, že jsme ve svém myšlení nakloněni tuto „skutečnost“ vlastně „denaturovat“, zbavovat ji její „při-rozenosti“, tedy zbavovat ji něčeho, co k ní ve skutečnosti neodlučně patří, co k její „skutečnosti“ náleží. Ta „denaturace“ však není jen subjektivní chybou, vůbec subjektivní záležitostí, ale má jakousi oporu ve skutečnosti: mezi přírodní procesy náleží také třeba sedimentace, krystalizace, rozpouštění žárem a tuhnutí, rozpouštění v roztocích, přesýpání atd., kde všude je úloha reaktibility (schopnosti reagovat) velmi snížena a redukována na zanedbatelné minimum. Výsledkem tohoto druhu procesů je vznik útvarů, které buď vůbec nejsou (integrovány) nebo které jako integrované pouze vypadají (možná se takovými pouze zdají a jsou jen pojmenovány atd.). Pokud mají jistou „konzistenci“, jsou prostě pokládány za „předměty“, které žádné „nitro“ nemají nebo jejichž pseudo-vnitřní povaha může být zcela zanedbávána. I v takových případech ovšem lze mluvit o jakési „denaturaci“, ale takříkajíc „objektivní“.
(Písek, 111008-3.)