Text se zabývá konceptem zpředmětnění jako formou „denaturace“ skutečnosti. Pokud chápeme „přírodu“ v původním smyslu slova fysis, tedy s ohledem na procesy vznikání, růstu a zanikání, pak nahlížení na skutečnost jako na pouhý „předmět“ znamená její zbavení přirozenosti, tedy něčeho, co k její podstatě neoddělitelně patří. Tato denaturace však není chápána pouze jako subjektivní myšlenková chyba, ale má svou oporu v objektivních přírodních procesech, jako jsou sedimentace, krystalizace či tuhnutí. V těchto případech dochází k výraznému snížení schopnosti reagovat, čímž vznikají útvary postrádající vnitřní integritu nebo život. Takové objekty jsou pak vnímány jako entity bez skutečného „nitra“, jejichž vnitřní povaha může být zcela zanedbávána. Autor tak ukazuje, že zpředmětnění představuje zásadní napětí mezi živým procesem a statickou konzistencí, přičemž denaturace může být jak procesem myšlenkovým, tak objektivně fyzikálním. Výsledkem je nahlížení na svět skrze útvary, které se jako integrované celky pouze jeví.