Text se kriticky zaměřuje na Kantův koncept morální povinnosti, jenž klade zásadní důraz na čistou povinnost jako jediný zdroj pravé morální hodnoty lidského jednání. Podle Kanta není podstatné pouze to, zda je čin v souladu s povinností, ale zda vychází výlučně z mravního uvědomění a vnitřního závazku jednajícího. Autor dokumentu však toto formalistické oddělení ryzí mravnosti od konkrétních okolností a situací zásadně zpochybňuje. Argumentuje, že mravní jednání nemůže existovat v izolaci od vnějšího světa, podobně jako niternost či duše nemohou existovat bez svého vnějšího vyjádření či těla. Kritizuje představu, že by mravnost mohla být nezávislá na pragmatických a věcných aspektech dané situace. V závěru text zdůrazňuje, že mravní závazek nabývá své konkrétní podoby a smyslu teprve v přímé konfrontaci s realitou a specifickými podmínkami, ve kterých se subjekt nachází. Cílem je překonat jednostranný morální formalismus ve prospěch integrovaného pojetí etického jednání.
Mravní závazek („povinnost“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 11. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Mravní závazek („povinnost“)
Kant mluví o „morální povinnosti“, čímž ovšem navozuje dojem něčeho předem daného jako „závazek“. Jeho zvláštností je zejména důraz na to, aby šlo o „čistou povinnost“: „… i když se děje leccos přiměřeně tomu, co přikazuje povinnost, přece je ještě stále sporné, zda se to vlastně děje z povinnosti a zda to tedy má morální hodnotu“ (6424, Základy metaf. mravů, 1974, s. 39). Jinak řečeno, nejde pouze o to, zda je určité jednání přiměřené povinnosti, ale zda „spočívá výlučně na morálních základech a na představě o povinnosti jednajícího“ (s. 40). Z toho je zřejmé, že ne všechno „konání dobrých skutků“ je vskutku jednáním „morálním“, nýbrž pouze takové, které spočívá na mravním uvědomění. Pokud někdo učiní něco dobrého pro druhého člověka (pro druhé lidi), ale udělá to nikoli z „čistě morálních“ důvodů, nelze jeho jednání hodnotit jako opravdu „mravné“ (vlastně bychom měli říci spíše „mravní“, ale terminologií se nyní nebudeme zabývat). Toto zcela pochybné (formální resp. formalistické) odloučení „ryzí mravnosti“ od okolností, od situace, která sama vyžaduje leccos věcně („pragmaticky“) přiměřeného, je třeba analyzovat a odmítnout. Tak jako niternost bez vnějšku („duše bez těla“) není možná, není možné ani ryze mravní jednání bez ohledu na okolnosti, tj. na situaci. Mravní závazek se „konkretizuje“ právě teprve v konfrontaci se situací.
(Písek, 111104-2.)