Tento text kriticky zkoumá vztah mezi pojmy „příčina“ a „motiv“ v kontextu lidské vůle, přičemž se zaměřuje na Kantovo spojení „určující příčina vůle“. Autor argumentuje, že pokud by byla vůle zapříčiněna v tradičním kauzálním smyslu, přestala by být skutečnou vůlí. Rozdíl spočívá v tom, že vůle se může postavit proti jakémukoli motivu, zatímco následek se nemůže vzepřít své příčině. Skutečná vůle předpokládá svobodu a kontingenci, které jsou vyjádřeny skrze reaktibilitu subjektu. Motiv nepůsobí jako objektivní síla, ale vyžaduje souhlas či akceptaci ze strany subjektu. Text zpochybňuje existenci jednoznačných příčin v realitě a nahrazuje je konceptem pravděpodobnosti a aktivitou subjektu. Subjekt nelze redukovat na pouhý objekt, neboť jeho akce si vždy uchovávají alespoň minimální míru nepředvídatelnosti. Práce tak uzavírá, že kauzalita je vnitřně rozporná a neodpovídá povaze jednajícího subjektu.
Příčina x motiv / Motiv x příčina
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 11. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Příčina x motiv / Motiv x příčina
Kant užívá někdy výrazu „určující příčina vůle“ (např. 6424, s. 40, a leckde jinde); tady je třeba se ptát, zda význam termínu „příčina“ není v rozporu s tím, co chápeme jako „vůli“. Má-li něco být v nějakém rozsahu příčinou vůle (resp. pro vůli), pak ve stejném rozsahu taková „vůle“ přestává mít význam skutečné vůle. Vůle (konkrétní akt vůle) může mít jeden nebo více motivů, těmi může být motivována („pohnuta“), ale nemůže být ani žádným motivem, ani ničím jiným zapříčiněna. Rozdíl mezi vůlí a motivem (a to ještě v tradičním smyslu) spočívá v tom, že vůle se může „obrátit“ i proti mocným motivům, najde-li k tomu náležitý důvod (ale třeba také i z prostého, nijak nezdůvodněného odporu apod.), kdežto následek se nemůže „obrátit“ proti své příčině. Nicméně jedna věc plyne i z tohoto nedorozumění: pojem příčiny (a pojetí příčinnosti, kauzality vůbec) je vnitřně rozporný a vede k rozpornostem i při svém uplatnění. Skutečná „vůle“ musí být v nějakém smyslu a v nějakém rozsahu „svobodná“, tj. nezapříčiněná; a pokud se nechá „pohnout“ nějakým motivem, zůstává předpokladem to, že to je podmíněno jejím „souhlasem“, její akceptací tohoto motivu, a to již při jeho tvoření, při jeho ustavení, neboť motivem nemůže být žádná „objektivita“, nýbrž jen způsob, jak vůle (přesně subjekt vůle) na něco, třeba na objektivity, ale třeba i na pouhou „možnost“ reaguje. Už v té reakci je buď souhlas nebo odmítnutí: reaktibilita je místem svobody (v nějakém rozsahu a v nějakém smyslu), tj. místem nějaké, třeba minimální kontingence. Příčina takovou kontingenci nepřipouští, naopak vylučuje. Proto můžeme uzavřít, že ve skutečnosti žádná jednoznačné „příčiny“ neexistují a nejsou možné – existují a jsou možné jen jisté pravděpodobnosti, když jde o velká čísla. Skutečná je jen reaktibilita, a ta je umožněna a založena aktivitou, konkrétně jednotlivými akcemi, které jsou v nějaké, byť minimální míře kontingentní, protože jsou výkonem subjektu, který nikdy nemůže být redukován na pouhý objekt, na pouhou předmětnost.
(Písek, 111106-1.)