Tento text Ladislava Hejdánka vychází z osobní vzpomínky na neúspěšný šachový turnaj v mládí, který autorovi posloužil jako celoživotní impuls k filosofickému uvažování. Autor reflektuje moment promarněné příležitosti, kdy nedokázal správně odpovědět na situaci na šachovnici, a propojuje tento prožitek s koncepcemi Arnolda Toynbeeho a Emanuela Rádla. Toynbeeho historická perspektiva o výzvách, kterým čelí civilizace, a Rádlovo rozlišení mezi tím, co „jest“, a tím, co „má být“, tvoří základ Hejdánkova pojetí skutečnosti. Podle něj nelze realitu redukovat pouze na fakta nebo to, co se již stalo. Skutečnost je mnohem bohatší a zahrnuje právě onu sféru výzev a úkolů. Klíčovým prvkem lidského bytí a historického procesu je tedy naše schopnost rozpoznat to, co je „pravdivé“ a co „má být“, a adekvátně na tyto výzvy reagovat v rámci daností, které nás obklopují.
„Danosti“ a „výzvy“ / „Výzvy“ a „danosti“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
„Danosti“ a „výzvy“ / „Výzvy“ a „danosti“
Kdysi koncem války jsme snad v sextě B reálného gymnázia ve Slovenské uspořádali malý šachový turnaj. Ve finále jsem měl za soupeře Karla Drbohlava. Utkání se konalo tentokrát v naší třídě, a to za přítomnosti nejen spolužáků, ale také jednoho profesora (Svobody, přišel ze zájmu). V jednu chvíli po Kájově tahu to v obecenstvu zašumělo: prý to mám vyhrané, stačí jeden tah z mé strany. Jenže já jsem znervózněl a nemohl jsem přijít na to, jak mám správně táhnout. Nepřišel jsem na to a táhl jsem špatně. Tím jsem promarnil svou příležitost. Celý život si to pamatuji. A tak jsem velmi zpozorněl, když jsem si u Arnolda Toynbeeho přečetl, jak velký význam to pro historika má, pochopit dobře nejen to, co se stalo, ale před jaké výzvy byli lidé určité staré civilizace postaveni a jak jim porozuměli nebo neporozuměli. Když jsem si to dal dohromady s Rádlovým důrazem na rozdíl mezi tím, co jest, a tím, co „býti má“, stalo se to základem pro mé přemýšlení o tom, že „skutečnost“ je mnohem komplikovanější a bohatší, než abychom ji mohli redukovat na to, co se „stalo“ (nebo co bylo „uděláno“, „vykonáno“), tedy na „fakta“. A výsledkem bylo stále přítomné povědomí toho, jak nejde jen o to, co „jest“, ale také a vlastně především o to, co si s tím počneme, co s tím uděláme, a hlavně co s tím „máme“ udělat, jak by to všechno „vpravdě“ mělo „být“.
(Písek, 111208–1.)