This text provides a critical analysis of José Ortega y Gasset's assertion that human life is "inner happening and nothing else." The author argues that this perspective is fundamentally flawed because life cannot exist without a body and an exterior dimension. The essay rejects the persistent remnants of Cartesian dualism, which treats the organic body as a mere machine and the soul as an animating force. Instead, it posits that a human being lives as a living body, not as a soul that merely inhabits a physical shell. The relationship between the interior and the exterior is not a simple addition of parts, but an inseparable unity. Life does not enter the body from the outside, nor is it a product of pure interiority. The text also touches upon the concept of "pure non-objectivity," suggesting that life, movement, and change cannot be meaningfully attributed to such a state without a physical presence. The work thus offers a profound reflection on the ontological nature of human existence beyond traditional dualistic frameworks.
Člověk jako „vnitřní dění“ / Život jako „vnitřní dění“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Člověk jako „vnitřní dění“ / Život jako „vnitřní dění“
José Ortega y Gasset v jedné své přednášce říká: „Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé.“ (Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75–76.) To je ovšem závažná chyba, která vrcholí ve slovech „a ničím jiným“. Člověk, ostatně tak jako všechno živé, nemůže existovat bez těla a tedy bez vnějšku, i když samozřejmě není pouhým vnějškem. Rozhodně tomu však nelze rozumět tak, jako by život byl pouze záležitostí nitra, něčím pouze vnitřním, co by vnějškem, „tělem“ bylo jen nějak opouzdřeno (nebo vyztuženo). Právě tímto nesprávným způsobem bývala chápána „duše“. Život není možný bez vnějšku, ale není možný ani jako tělo (vnějšek) plus duše, plus nitro. Karteziánský dualismus, který degradoval organické tělo na pouhý „stroj“, je hrubou chybou, která ovšem stále ještě v téměř nezničitelných reliktech přežívá anebo znovu ožívá. Člověk žije jakožto živé tělo, nikoli jako „duše“, která ono tělo jen „oživuje“ a „oduševňuje“. Tak to je ostatně i v případě jiných organismů: život nepřichází do těla zvenčí, vnějšek nikdy nedokáže produkovat nitro, ale život nelze ani odvozovat z čehokoli, co bychom mohli pojímat jako „vnitřní“ či „niterné“. Pokud akceptujeme, že je možná „ryzí nepředmětnost“, nemělo by smyl jí připisovat život (leda jako něco docela jiného, než co běžně jako „život“ známe); prakticky totéž ostatně platí o pohybu a změně.
(Písek, 111215–2.)