The text explores the concept of the "philosophy of philosophy" as an essentially reflective act. The author posits that philosophy is inherently a form of reflection that relates to a specific practice. Since thinking itself constitutes a performance and a distinct type of practice, it naturally becomes a subject of philosophical inquiry. This self-reflection is not a peripheral activity but a fundamental and culminating moment of philosophical thought, which every thinker must repeatedly and critically undertake. Just as there is a philosophy of science or art, it is legitimate to develop a systematic conception of philosophy itself, defining its requirements, criteria, and boundaries. The text emphasizes that the "philosophy of philosophy" critically evaluates its own mental practice and seeks a deeper understanding of its own nature. However, a major methodological challenge in this endeavor remains the problem of objectification—the question of how to theoretically grasp the living process of thinking without reducing it to a mere object. This reflexive discipline is thus an essential tool for maintaining the critical integrity of the entire philosophical project and ensuring its constant renewal through self-examination.
Filosofie filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Filosofie filosofie
Filosofie je svým bytostným určením reflexe; každá reflexe je myšlenkovým aktem, výkonem, ale to, k čemu se vztahuje, je nějaká praxe, tj. výkon (dílo), který se může zabývat i něčím jiným než myšlením. Nicméně také myšlení samo je výkonem a tedy jistým druhem praxe. Filosofická reflexe se proto může vztáhnout také na tuto zvláštní praxi, totiž na myšlení, a dokonce na filosofické myšlení. Svým způsobem je tento speciální případ filosofické reflexe, která se kriticky zabývá filosofií jakožto myšlenkovou praxí, možno považovat za jakýsi zcela mimořádný myšlenkový akt, k němuž filosof sahá jen v některých případech, nicméně nikoli akt krajní, extrémní, nýbrž pro filosofii samu fundamentální, tedy spíše jakési vyvrcholení filosofického uvažování, o něž se každý filosof aspoň čas od času musí vždy znovu a kriticky pokoušet. Jestliže je tedy legitimní mluvit o filosofii vědy tam, kde filosof podrobuje svým kritickým reflexím fenomén vědy resp. různých věd, nebo jindy o filosofii uměn í a podobně, nemůže být námitek proti tomu, abychom mluvili také o „filosofii filosofie“, a abychom tuto variantu respektovali i tam, kde se kritická filosofická reflexe soustavně pustí do budování koncepce toho, co to je sama filosofie, co k ní náleží a co rozhodně nikoli, jaké jsou její náležitosti a její kritéria atd. Nepochybným problémem ovšem bude, jak se vyvarovat zátěže zpředmětňování.
(Písek, 111215-4.)