Tento filosofický text se zabývá ontologickou povahou událostného dění, které tvoří základ veškeré skutečnosti. Autor podrobně zkoumá zdánlivý logický rozpor mezi souvislostí a nesouvislostí jednotlivých událostí a rozlišuje dva zásadní typy reálných souvislostí: ty, které zakládají vnitřní celkovost a jednotu, a ty, které jsou zprostředkovány pouhou reaktibilitou. Klíčovým tématem je vymezení hranic celku, které nejsou chápány jako absolutně nepřekročitelné bariéry, nýbrž jako dynamické prostory přechodu mezi vnitřkem a vnějším okolím. Překračování těchto hranic se uskutečňuje prostřednictvím intencionální akce, která vyžaduje subjekt schopný vykročit ze své vlastní uzavřenosti. Text důrazně odmítá zpředmětňující přístup k celku i k subjektu a místo toho zdůrazňuje ekstatickou povahu reflexe, v níž subjekt dokáže „stát vně sebe“. Právě tato schopnost sebepřesahu a opouštění vlastních hranic je v autorově pojetí nezbytnou podmínkou pro možnost jakékoli skutečné akce a pro udržení relativní jednoty celku v neustále se měnícím světě.