Tento text se zabývá otázkou, zda lze filosofii považovat za „disciplínu“ v podobném smyslu jako odborné vědy. Autor argumentuje, že ačkoliv filosofie vyžaduje disciplinované myšlení řízené principy systematičnosti a radikálnosti, její podstata spočívá ve vztahu k „nepředmětné“ normě. Tato norma nemůže být nikdy plně objektivizována ani vědecky vymezena, přesto je pro autentičnost filosofování určující. Text navrhuje redefinici pojmu disciplína směrem k „disciplína arcani“, která by zahrnovala respekt k nepředmětnosti. V rámci filosofické propedeutiky by tato disciplína měla plnit dvojí roli: trénovat nové myšlenkové postupy a zároveň „odučovat“ zakořeněné návyky staré metafyziky. Právě schopnost rozlišovat mezi pravými a falešnými myšlenkovými návyky je v textu označena za klíčové pole budoucích filosofických sporů. Filosofie se tak vymaňuje z čistě akademického pojetí a stává se náročnou praxí myšlenkové integrity, která překračuje hranice pouhé ideologie či sofistiky a směřuje k hlubšímu porozumění skutečnosti mimo předmětný svět.