Tato filosofická reflexe zkoumá ontologickou povahu uměleckého díla a komplexní proces jeho recepce vnímatelem. Autor argumentuje, že vnější podoba díla je pouze vstupní branou, která sama o sobě neodhaluje to nejpodstatnější. Aby se dílo vnímateli skutečně „odemklo“, vyžaduje to jeho specifickou připravenost, zkušenost a schopnost adekvátního způsobu vnímání či „čtení“. Porozumění dílu není okamžitým aktem, nýbrž dynamickým a postupným procesem, který je přímo závislý na hloubce a záměru přístupu subjektu. Ústředním motivem textu je fenomén „oslovení“, které umělecké dílo zprostředkovává; toto oslovení však není statickou vlastností, ale dějinnou událostí vyžadující aktivní otevřenost vnímatele. Autor kriticky odmítá důraz na „světovost“ či masové působení díla jakožto měřítko jeho kvality. Místo toho klade do popředí „pravdivost“, v níž spatřuje jediný skutečný smysl a ospravedlnění veškeré tvorby. Umění je v tomto pojetí chápáno primárně jako služba Pravdě, která přesahuje pouhý estetický zážitek či vnější úspěch.
Dílo a „Pravda“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 3. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Dílo a „Pravda“
Umělecké dílo se nám „ukazuje“ pouze po vnější stránce, tedy nikoli celé, dokonce ani ne v tom nejdůležitějším, nejpodstatnějším. Aby se nám „odemklo“, musíme na to být připraveni (zkušeností s jinými uměleckými díly, ale také tím, že jsme ovládli způsob, jak se na nějaké dílo dívat, jak je „číst“, ba jak vůbec číst a vnímat, atd.). A rozhodně se nám neotevře najednou, ale otvírá se postupně, a to v závislosti na tom, jak k němu přistupujeme a co „na“ něm či spíše „v“ něm (eventuelně „za“ ním, tj. za jeho vnější podobou) hledáme. Ale to všechno stejně je jen „prostředkem“ toho, abychom se jím, tj. tím vlastním uměleckým dílem (které vůbec není totožné s žádnou z jeho „podob“, které vždycky zavisí na přístupu toho či onoho „přistupujícího“) nechali oslovit. A to oslovení není ničím hotovým a daným, a neoslovuje nás tak vlastně ani dílo samo, které ono „oslovení“ jen „zprostředkuje“. Takže to vlastní, skutečné, to rozhodující „oslovení“ přichází rovněž jako „ještě nejsoucí“, a aby se stalo skutečným oslovením, které nás skutečně oslovuje, potřebuje nutně to, abychom se sami tomuto „oslovení“ otevřeli. V tom smyslu pak hovory o „světovosti“ nějakého díla jsou poněkud pomýlené, protože nejde o „světovost“, nýbrž o „pravdivost“. Jako ostatně vše, také tvorba může najít své ospravedlnění pouze ve službě „Pravdě“, nikoli pouze v tom, že „působí“ doširoka, do širokých vrstev, ba až po celém světě.
(Písek, 100305-2.)