This text examines the philosophical concept of concreteness (concrescence), traditionally understood as the union of form and matter. The author proposes replacing Aristotelian terminology with the pair of inner and outer, while denying the existence of a purely external reality. Everything real is viewed as the result of a process of growing together (physei). The text opens up a space for investigating the sphere of the non-objective and non-external, which is purified of subjectivity and consciousness. It criticizes the traditional reductionist understanding of the future as a blank slate or the mere inertia of the past, which are regarded as mere intellectual constructs. This reduction prevents the posing of fundamental questions regarding the origin and sources of true beings and events. The author emphasizes the need to transcend objective thinking to understand the very essence of reality in its becoming. The aim is to highlight the limits of current ontological reasoning and suggest a path toward a new investigation of interiority that is not tied to the psyche, but to the essence of being as a process of realization in time.
Konkrétnost (konkrescence)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 3. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Konkrétnost (konkrescence)
Termínů „konkrétní“ či „konkrétnost“ se užívalo pro upozornění na sjednocenost „srostlost“ obecného a jednotlivého, tvaru a látky, „formy“ a „materie“. Navrhuji malou změnu: termín se základním významem „srůstu“ zachováme, ale aristotelský relikt „tvaru“ a „látky“ nahradíme dvojicí „vnitřní“ a „vnější“. Budeme však mnohem zásadnější a důslednější, pokud jde o vztah mezi obojím: ryzí vnějšek prostě popřeme: nic v tomto světě nemůžeme legitimně považovat za pouhou vnějšnost, pouhý vnějšek. Jako pouze vnější může být něco pouze míněno, myšleno – totiž právě jako intencionální model (předmět). Všechno skutečné, tj. uskutečněné (a to právě zrodem, růstem a srůstáním, rozumí se „fysei“ v původním významu) je už srostlé, spolu rostlé, ergo „konkrétní“. Zatím nejen nezodpověděnou, ale dosud ani náležitě nepoloženou otázkou, ba dokonce celým novým teritoriem, novou krajinou, otvírající se možnému zkoumání, se stává sféra ryze „nepředmětného“, „nevnějšího“, čili vnějšek naprosto postrádajícího (a tedy v tomto opraveném smyslu „vnitřního“ či „niterného“, zcela očištěném od každého „vědomí“ a každé „subjektivity“ či jinak chápané psychičnosti). Jedno je však zřejmé: zatímco jsme si dosud zcela bez problémů osvojili myslit minulé „stavy“ jako „předměty“ (a tudíž vlastně intelektuální, myšlenkové „konstrukty“), uvykli jsme podobně bez problémů chápat budoucnost jako nepopsanou tabuli (tabula rasa), eventuelně jako prázdnotu, do níž se zapisují především relikty již proběhlých událostí a dějů jakousi vlastní setrvačností. Pokud takové setrvačnosti lze pozorovat a popisovat, je to možné opět jenom za pomoci myšlenkových modelů, předmětných intencionálních konstruktů (pochopitelně zbavených čehokoli, co by připomínalo niternost, ne-vnějšnost). Tak nezbytně dochází k tomu, že sama skutečnost, přesněji: samy skutečnosti (pravé skutečnosti, pravá jsoucna) jsou chápány redukovaně, redukcionisticky, takže samy nejzákladnější a nejzřetelněji se otvírající otázky po počátcích a prvním původu a zdroji každého jednotlivého pravého jsoucna, každé jednotlivé pravé události nemohou být ani položeny, natož plně uvědomovány a formulovanány, natož aby mohly být samy zkoumány a aby k dalším cestám zkoumání mohly vést.
(Písek, 100329-2.)